KOMENTÁŘ: Proč stojí Trump na straně ruského agresora - Tomáš Klvaňa

Vláda Spojených států už několik dní otevřeně signalizovala, že je ve válce Ruska na Ukrajině na straně ruského agresora, a po pátku o tom není pochyb. Otázka, která nás musí zajímat, zní: Proč tomu tak je?

Jednou z teorií je, že lidé kolem Trumpa, například budoucí náměstek ministra obrany Elbridge Colby, se zhlédli v jakémsi gambitu, který bychom mohli nazvat „Nixon-Kissinger naruby“.

Colby se označuje za zahraničněpolitického realistu a věří, že Spojené státy by se v podstatě měly přestat zabývat Evropou a NATO, zato by měly upřít všechny síly na svého hlavního světového protivníka, Čínu. To mimo jiné znamená dobré vztahy s Ruskem, které by Colby rád odlákal z čínského područí a přijal je do klubu strategických partnerů.

Pokud to bude znamenat konec svobodné a nezávislé Ukrajiny, a dokonce i NATO ve fázi klinické smrti, budiž. Vsadil bych se, že na toto téma v Rijádu mezi ruskou a americkou delegací padla nejedna věta.

Stejně jako všechny takzvaně realistické vzorce v zahraniční politice včetně těch Kissingerových i tento trpí zásadní slabinou - nedostatkem realismu. Komunismus nedostaly na kolena intelektuálně elegantní teorie věhlasného profesora německého původu, za něž sbíral akademické pocty, ale poměrně jednoduchá, přímočará a, ano, idealistická politika Ronalda Reagana.

Kdyby byli koncem 80. let u moci Nixon s Kissingerem, možná že by tu Rusové pořád ještě měli své tanky.

Americká zahraniční politika byla od vzniku federace směsí pragmatismu a idealismu, prosazovala úzce pojaté ekonomické zájmy a zároveň ideály svobody a demokracie. Jak dobře věděl Masaryk, státy se udržují idejemi, z nichž vzešly, a USA vznikly nejen kvůli daním a bostonskému čajovému dýchánku, ale také - hlavně - kvůli občanským a náboženským svobodám.

Zahraničněpolitičtí realisté dělají stejnou chybu jako ekonomové racionální volby. Jednotlivce i státy nemotivují jen základní zájmy jako přežití, pudy, reprodukce a prosperita, ale také ideály, hodnoty a morální zásady. Ty hrály v americké zahraniční politice větší roli než v politice jakékoliv jiné velmoci v dějinách.

Proto je Trump postavou tak kontrarevoluční (myšleno postavou proti duchu americké revoluce). Představuje regresi do dob imperialismu, kdy silní zabírali území a nerostné zdroje slabým. Neobtěžuje se to ani kamuflovat. Hovoří o obsazení Grónska, Kanady, Panamy, a dokonce i pásma Gazy, a udělal by to, kdyby si to mohl dovolit.

Ve světě, kde inovativnost a prosperita států vůbec nezáleží na tom, jak velké území drží, a dokonce ani moc ne na tom, jaké těží nerostné bohatství, je taková politika absurdní - a přesto ji teď Bílý dům bude prosazovat.

Bude to znamenat rozchod s Evropou. Zda definitivní, jestli se promění v rozvod, bude záležet na vývoji v USA v následujících dvou letech do amerických podzimních voleb 2026. A také pochopitelně na tom, co v následujících týdnech a měsících udělá Evropa.