Článek
Ve stejný den také zveřejnil deník Hospodářské noviny seznam deseti nováčků na kandidátkách ANO pro podzimní volby, kteří jsou tak či onak spjatí s Babišovým Agrofertem. Tito nováčci doplní na kandidátkách stávajících devět politiků ANO, kteří měli nebo mají prokazatelné vazby na Agrofert. Po volbách se tedy můžeme nadít situace, že nemalou část poslaneckého klubu hnutí ANO budou tvořit zástupci Agrofertu. Jestli mezi nimi budou také Babiš a Faltýnek, možná bude záviset na výsledcích policejního šetření.
Vraťme se ale k Babišově dlouhému výkladu v Právu o tom, že není přece nic špatného na tom, je-li stát řízen jako firma. Kdyby se na kandidátky ANO hrnuli úspěšní manažeři a vlastníci jiných firem, kteří chtějí v Poslanecké sněmovně (a někteří možná ve vládě) zabezpečit, aby stát šlapal jako dobře fungující firma, bylo by Babišovo snění o státu jako firmě přece jen věrohodnější.
Jenže na kandidátkách ANO je úspěšné manažery z jiných firem těžké najít. Mezi těmi naopak spíše roste odpor k praxi finančních úřadů, jež nepřímo podléhají ministerstvu financí, které pro změnu kontroluje hnutí ANO, k používání tzv. zajišťovacích příkazů, které často likvidují fungující firmy. Ozývají se hlasy, že jde mimo jiné i o cílenou likvidaci konkurence Agrofertu. Ten ostatně, jak třeba dokládá nedávno vydaná kniha „Žlutý baron“ autorů Zuzany Vlasaté a Jakuba Patočky, používal k likvidaci svých konkurentů i jiných velmi nevybíravých metod.
Babiš ve svém textu upozorňuje, že moderní firmu přece kontrolují akcionáři nebo představenstvo, což prý znamená, že i firmy jsou pod jistou demokratickou kontrolou. Až na to, že takto nefungoval a nefunguje Agrofert. Tam o nějaké vnitřní demokratické kontrole jediného vlastníka jen těžko může být řeč. Kdyby existovala, možná by Babiš a Faltýnek nyní nečelili možnému trestnímu stíhání.
Jinými slovy: kdyby Babiš vzešel z nějaké velké korporace, v níž je špičkovým manažerem, jehož počínání opravdu účinně kontrolují orgány, jako je představenstvo a akcionářská hromada, možná by bylo možné věřit, že ví, o čem mluví, když se snaží některé prvky takovéhoto firemního řízení aplikovat na stát.
Miliardář Babiš ale byl (a navzdory převedení firmy do svěřeneckých fondů de facto stále je) jediným vlastníkem Agrofertu, čemuž odpovídal i způsob jeho firemního rozhodování. Čapí hnízdo a optimalizace daní skrze účelové nákupy vlastních dluhopisů nejsou možná tím posledním, co se v souvislosti s Babišovými zkušenostmi s řízením firmy ještě dozvíme.
To, že si s sebou do nejvyšší politiky hodlá přivést menší armádu svých dosavadních podřízených z vyšších a středních úrovní managementu Agrofertu, vrhá docela zajímavé světlo na to, jak to vlastně se státem řízeným jako firma, myslí. Pokud se chtějí ti, kdo hodlají volit hnutí ANO, přesvědčit o tom, jak skvělé to bude, až bude celá Česká republika fungovat jako Agrofert, a policejní stíhání ve věci Čapího hnízda odsoudí spolu s Babišem jako „účelovku“, nechť se informují třeba o tom, jaké jsou v tomto podnikatelském impériu platy zaměstnanců v porovnání s jinými firmami a státním sektorem, a jaký je majetek Andreje Babiše.
Jinými slovy: jsou firmy takové a firmy onaké. A Babiš není druhý Baťa.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).