Článek
I bez hluboké analýzy je jasné, že něco v naší společnosti není v pořádku. Můžeme se vymlouvat na minulost, ale KSČ a její následovnice KSČM už oněch 35 let nejsou u moci. Lze se bavit o tom, že si mnozí na komunistický systém zvykli a větším nárokům svobodné společnosti se přizpůsobovali jen obtížně, pokud se jim to vůbec povedlo. Jenomže mezitím už dorostla další generace, která komunismus sotva pamatuje – a stále se nic nemění.
Pokud stále zaostáváme, nejde se divit tomu, že lidé nadávají, a někteří dokonce říkají, že za komunistů bylo líp.
Důvodů, proč postkomunistické země stále ještě nedohnaly ty západoevropské, je nesporně více. Něco je skutečně reziduum minulosti, režim sice padl, ale leccos z něj přetrvalo. Ono nelze snadno převrátit společnost vzhůru nohama.
Roli v tom také hrál přechod od řízeného hospodářství k tomu kapitalistickému, který byl živelný, přičemž majetky se přesouvaly bez adekvátního právního rámce ve snaze zavést tržní hospodářství co nejrychleji bez ohledu na cenu, jako by se nemělo spěchat pomalu. Pod tvrzení Václava Klause, že nezná špinavé peníze, se schovali nejrůznější privatizační šíbři, kteří se řídili heslem z dob socialismu o tom, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Tady nešlo o pár tisíc, o které lidé přišli v kupónové privatizaci, ale o převody miliardových majetků. I ve velké privatizaci se státní majetek prodával pod skutečnou cenou, takže hospodářství některé peníze chybí.
Ještě horší než rozkradené majetky a miliardy „ztracené“ v Harvardských fondech nebo v daňových podvodech s lehkými topnými oleji je ale hořký pocit, který po těchto kauzách zůstal. Místo toho, aby se v co největší míře využil lidský potenciál, dala se příležitost těm největším dravcům, jimž šlo o co nejrychlejší zbohatnutí. V některých tato blbá nálada přetrvala, jiní prostě „jen“ neuplatnili své schopnosti ve vývoji a výzkumu, protože nikdo nechtěl vidět, co může výzkum a vývoj přinést, prioritou byl okamžitý zisk.
Na nový, hladový postkomunistický trh se vrhly západní společnosti, které si mnuly ruce, když viděly, jak lidé baží po komerčním zboží. Peníze lidí ale končily za hranicemi. Horší ale bylo, že v zahraničních rukou končily i výnosné banky a pojišťovny a zisk od místních dcer šel bez většího omezení k matkám. Vůbec nejhorší však bylo, že si zahraniční firmy uvědomily, že je tady – myšleno v celé východní Evropě – levná pracovní síla. Lidé, kteří budou pracovat za zlomek mzdy, kterou by musely vyplácet doma. A tak se začaly budovat montovny. Nebylo potřeba automatizovat a robotizovat, pracovní síla byla tak levná, že se to ani nevyplatilo. A to platí dosud, jak ukazují obrovské skladové haly.
Investoři navíc zjistili, že prosadit tady výstavbu podniku, jemuž by se obyvatelé doma bránili, tu je mnohem snazší, zvláště v malých obcích, které nemají adekvátní váhu, aby se záměrům postavily nebo si vydupaly víc než pár milionů. Do těchto podniků se přitom dovážejí dělníci z ještě chudších postkomunistických zemí, případně až z Mongolska.
Fialova věta, že nemáme být montovnou, je hezká, ale znamenala by přeorat stávající systém, z něhož žijí i někteří voliči jeho strany. Pokud se máme ze stávajícího marasmu vyhrabat, znamená to hlouběji říznout do systému, nenechat se obloudit sliby investorů, jak se zvýší zaměstnanost otevřením nějaké další průmyslové zóny. Otázkou je, kdo na toto má odvahu.
Ale je tu ještě druhá věc, která situaci komplikuje. Až příliš mnoho lidí žije tzv. z ruky do huby. Pokud k uživení potřebují dvě zaměstnání, tak to nepřispívá k jejich výkonu. Tady nabízí šanci návrh daňové reformy PAQ Research a experti Centra veřejných financí a UK a CERGE -EL, kteří navrhují de facto druh progresivního zdanění, kdy by chudší měli mít mnohem nižší odvody, zatímco bohatým by se měly snižovat nejrůznější podpory v podobě slev na poplatníka. Zastavit rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými není snahou připravit bohaté o další peníze, které by mohli mít, ale umožnit části chudých odrazit se ode dna. Uživí-li se prací, bez vedlejšáků, vzroste jejich produktivita a objedou se bez nejrůznějších dávek, které odčerpávají peníze z rozpočtu. Ve výsledku to pomůže všem – i těm bohatším.
A pak je tu samozřejmě potřeba ulehčit lidem, aby nemuseli zoufale shánět mateřské školky nebo doktory, protože je v místě bydliště nikdo nepřijme. To jim ubírá čas a energii, takže těžko mohou podávat plný výkon. Stejně tak je potřeba řešit problém s byty. Pokud lidé nemají šanci na bydlení, ztratí ajfr a také nebudou zakládat rodinu. Do systému se musí včas říznout, aby obrazil, jinak nespokojenosti využijí populisté a postkomunisté.
Ve všech systémech platí, že po určité době od otřesů se stabilizují, vše upadne do vyjetých kolejí. Pokud tyto koleje nevedou tam, kam je potřeba, je to problém. A je potřeba si uvědomit, že se to netýká jen ekonomiky, ani evoluce není průběžná. Podle některých teorií dochází k opravdu výrazným ke změnám jen v krátkém období na počátku vývoje.
