Článek
Komentátory a politiky, kteří mají výhrady k Macronovi, nelze samozřejmě všechny házet do jednoho pytle. Někteří si nepřáli vítězství Le Penové, ale zároveň mají legitimní pochybnosti, zda bude Macron, který za sebou nemá velkou tradiční stranu, schopný efektivně vládnout. Ptají se, jaká bude konkrétně jeho politika, neboť jeho prohlášení se nesou ve značně obecném duchu.
Zároveň ale víme, že v této obecné rovině je Macron proevropský a nevidí globalizaci jako hrozbu, ale spíš pozitivní výzvu. Uznává, že masová migrace nemůže pokračovat dosavadním způsobem, ale nechce se opevňovat proti ní ani proti globalizaci za národními hranicemi. Chce spolupracovat s Německem na reformách EU.
A právě tato jeho obecná politická orientace, zdá se, vadí některým komentátorům i politikům vlastně nejvíc. Jen to schovávají za kostrbaté úvahy o tom, zda takovýto prezident je přesně to, co Francie a Evropa potřebují. Někteří dokonce už dopředu vědí, že se zvolením Macrona prý jen odkládají problémy, které se nahromadily, zejména ve vztahu k migraci, a že Le Penová si letošní porážku určitě vynahradí za pět let.
Někteří si v hloubi duše vítězství Le Penové přáli (a ještě doufají, že se stane zázrak a v druhém kole vyhraje, což samozřejmě nelze stoprocentně vyloučit), protože by mohla pomoct rozbít Evropskou unii a spolupracovat s Donaldem Trumpem i britskou vládou na jejich představě o vrácení světa do jakési údajně zlaté éry suverénních národních států.
Macron je prý „pravolevý globalista“ napsal opovržlivě jeden komentátorský kolega, který opakovaně vyzývá k rozbití EU. Možná by ale bylo na místě trochu ochladit vášně a mírnit ideologické škatulkování. Už jen úvahy o tom, co všechno Macron, pokud opravdu v druhém kole vyhraje, zaručeně nedokáže, a jak si tedy může Le Penová v klidu pět let počkat, jsou směšné, když se druhé kolo prezidentských voleb ještě ani nekonalo.
Nevíme navíc, jak se bude dařit v červnových parlamentních volbách Macronově hnutí Vpřed. Nevíme také, co bude následovat po předpokládaném vítězství jedné ze dvou velkých tradičních stran—sociálních demokratů nebo křesťanských demokratů—v Německu.
Je možné, že Macron, jenž je naplněn reformním elánem, opravdu vytvoří, stane-li se příštím francouzským prezidentem, s německou vládou reformní tandem, který zásadně změní fungování EU. A není vyloučeno, že bude v těchto reformách prosazovat některé levicové akcenty, jejichž absence leckomu vadí na německém přístupu k EU.
Jinými slovy, je docela možné, že právě v Macronovi dostane EU onoho charismatického vůdce, po němž leckdo volá. Přičemž charismatu má politik, který už dokázal samojedině porazit všechny zavedené stranické veličiny, na rozdávání.
Pokud se vrátíme k českému kontextu, z některých komentářů k Macronově vítězství v prvním kole a velmi pravděpodobném vítězství v kole druhém, prostě až příliš vyčuhuje zklamání nad tím, že se v kontinentální Evropě neopakují vítezství nacionalistů ve Velké Británii a USA. Hroutí se temné předpovědi, v nichž si mnozí komentátoři v poněkud provinčním Česku paradoxně libují o poznání více než v zemích, které si s výzvami, o nichž v poklidném českém rybníku mnozí jen apokalypticky teoretizují, musely skutečně poradit.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Možná se některé komentáře k Macronově vítězství nesou v tak kyselém duchu prostě proto, že když někdo příliš hlasitě tvrdí, že umírnění zastánci liberální demokracie a spolu s nimi příznivci EU jsou u konce s dechem, načež volby v zemích kontinentální Evropy nedopadají podle jejich předpovědí, nezbývá jim než varovat, že se zúčtování jen odkládá.