KOMENTÁŘ: Pro vraždění rukojmích není žádná omluva – Alex Švamberk

K postupu Izraele po teroristickém útoku Hamásu, Islámského džihádu a dalších radikálních palestinských bojůvek z loňského 7. října lze mít řadu oprávněných výhrad. Otázkou je, zda záchrana rukojmích neměla být důležitější než úplná porážka Hamásu, protože jejich životy jsou nenahraditelné. Hlasy, že počet obětí na palestinské straně je neúměrně vysoký, nelze šmahem odmítnout, i když jde o reakci na neomluvitelný teroristický útok na civilisty a návštěvníky koncertu.

Izrael také čelí kvůli svému postupu tvrdé kritice, čelí žalobě u Mezinárodního trestního soudu pro podezření z válečných zločinů. Podle předběžného prohlášení se má vyvarovat všech kroků, které by mohly mít genocidní charakter, což také činí. Aktuálně souhlasil s klidem zbraní a dodržuje ho v místech, kde se očkují palestinské děti v Pásmu Gazy proti obrně, která se tam rozšířila. Humanita zvítězila, i když se některé očkované děti mohou stát bojovníky proti Izraeli, nebo dokonce teroristy.

Izrael to právem schytal i za bombardování jedné budovy íránského zastupitelství v Damašku, protože na diplomatické mise se neútočí, i když jsou tam generálové revolučních gard. Kritizován byl i za atentát na vůdce Hamásu Ismaíla Haníju v Teheránu, přestože se k němu nepřihlásil. Ničemu to moc nepomohlo bez ohledu na to, že to byla odporná kreatura, byť tomu jeho uhlazený zevnějšek nenapovídal.

Hlasy, že Netanjahu sleduje i své vlastní cíle, nelze oslyšet, pravdou však je, že by eliminace Hamásu Blízkému východu z bezpečnostního hlediska velmi prospěla. Hamás začal jako teroristická skupina a zůstal jí, což se opakovaně potvrdilo, naposled po nálezu těl chladnokrevně zavražděných rukojmí.

Jeho válečné zločiny se však opakovaně přehlížejí. Po likvidaci Haníji se vyrojily hlasy, že to uškodí jednání o příměří, stejné hlasy nyní po vraždách rukojmí mlčí, jako by se nic nestalo. Protože jde přece o boj palestinského lidu za právo na sebeurčení.

Možnost mít vlastní palestinský stát ovšem Arabové nevyužili už na konci čtyřicátých let, když odmítli vyhlášení samostatné Palestiny v mylné ideji, že Židy porazí. To se nepovedlo a Izrael pak během šestidenní války v roce 1967 obsadil rozsáhlá území.

Benjamin Netanjahu rozhodně k připravovanému dvojstátnímu řešení nepřispěl, vždy se ho snažil nějakými kroky blokovat, protože by znamenalo vzdát se dalšího území, kde Izraelci v rozporu s mezinárodním právem budovali sídliště. Stejně tak tomu však nepřispěl postup Hamásu, který silou ovládl Pásmo Gazy, z něhož se Izrael stáhl. Místo aby se stala Gaza důležitým krokem k vznikající palestinské státnosti, stala se enklávou okupovanou teroristy, kteří existenci Izraele odmítají a chtějí ho zničit.

Zastánci Palestinců však působí jako slepí - kritizují každý krok Izraele, ale nevidí zločiny Hamásu a Islámského džihádu. Vražda rukojmí takovým zločinem je. Radost z možnosti vykřikovat heslo „From the river to the sea Palestine will be free“ je tancem na tělech sotva vychladlých mrtvých. Námitka, že se v množství palestinských obětí ty izraelské ztrácejí, je lichá. Těchto šest lidí bylo chladnokrevně zavražděno ranou zblízka, zatímco mnoho z palestinských obětí zahynulo, protože Hamás využívá civilní infrastrukturu pro výrobu a ukrývání zbraní nebo se tam konají schůzky polních velitelů. Navíc Hamásu nic nebránilo rukojmí propustit, čímž by celý aktuální konflikt skončil. To však nikdy neudělal. Netanjauhovi lze vytýkat neochotu k ústupkům, ale kde je ochota Palestinců k jedinému ústupku? Jsou neústupní jako Putin v otázce nezákonně anektovaných částí Ukrajiny, které jeho armáda ještě ani nedobyla.

S odstupem se ukazuje jako chybné nechat v roce 1974 promluvit v OSN Jásira Arafata a nechat ho pronést slavnou větu: „Přišel jsem s olivovou ratolestí i se zbraní bojovníka za svobodu. Nedovolte, aby tato olivová ratolest vypadla z mé ruky.“ Automat nikdy neodložil, i když postupně Palestinci přestali s únosy letadel. Zůstal v nich však dojem, že teroristické akce zaměřené proti nevinným lidem jim přinesou kýžené cíle.