Článek
Turecko stejně jako před říjnovým summitem stáhlo jednu ze tří lodí z kyperských a řeckých vod. Tenkrát tak učinilo, aby se vyhnulo trestu za průzkum ve vodách členů Unie, tudíž vodách unijních. Jakmile se vedení členských států a Unie rozešlo, lodě poslalo šupem zpátky.
Před tehdejším unijním summitem opakovalo svou touhu stát se členem Unie, o což se snaží od roku 1987. Vyznávalo se z apetitu k dobré spolupráci, výborným sousedským vztahům, posílení vazeb na Unii. Jakmile se vedení členských států a Unie rozešlo, pokračovalo ve svých zahraničněpolitických dobrodružstvích v Sýrii, Iráku, Libyi a Náhorním Karabachu podporou Ázerbájdžánu ve válce proti Arménii.
Dobré sousedské vztahy přátel a spojenců v NATO se projevily pokračováním příchodu migrantů a uprchlíků přes turecké území do Unie. Poslední obvinění řecké vlády vůči turecké zní, že Ankara programově pomáhá Somálcům v nelegální cestě do Unie. Od 1. listopadu bylo mezi 214 migranty přibyvšími na ostrov Lesbos 142 Somálců. Turecko podle řecké vlády Somálce zve s vízy ke studiu a pak se diví, že vzdělání chtiví Afričané najednou zmizeli směr Unie.
Na posledním summitu dala Evropská unie Turecku podmínku, aby své chování změnilo, protože jinak budou sankce a trest. Mělo si vybrat, jaký chce vztah s Evropskou unií. Jestli kooperativní, nebo konfliktní. Po jednání unijních ministrů před vrcholovým summitem šéf unijní diplomacie Borrell prohlásil, že Turecko v urovnání sporů nejen o průzkum ložisek zemního plynu selhalo. Francouzský ministr zahraničí vzkázal, že pokud chce Turecko konstruktivní vztahy, musí vyjasnit svůj postoj nejen k hranicím unijních sousedů.
Turecko se ale brání a dělá ublíženého. Provládní Daily Sabah má přímo sekci islamofobie, která se prý v Evropské unii rozmáhá na státní úrovni. V tureckých očích nejen ve Francii, která trvá na svém sekularismu. EU a USA prý Turecku ubližují, protože místo zprostředkování jednání podporují maximalistické snahy jeho sousedů. Třeba aby jim nenarušovalo hranice průzkumem ložisek zemního plynu, netolerovalo cestu nelegálních migrantů nebo nenarušovalo vzdušný prostor. Případně nezasahovalo do konfliktu v Libyi a neposílalo tam zbraně.
Turecká reakce na poslední výhradu je požadavek omluvy od Itálie, Řecka a Francie za prohlídku jeho nákladní lodě směřující k Libyi v rámci unijní operace IRINI vynucující zbrojní embargo. Podobný požadavek Ankary poté, kdy se do střetu dostala francouzská a turecká válečná plavidla, se stal v létě. Podtrženo, sečteno, stávající turecká vláda si evidentně v zahraničněpolitickém ohledu dělá, co chce. Bojí se ale sankcí, protože Unie znamená peníze a také zbrojní dodávky, hlavně ty španělské, německé, italské a potažmo švédské. Proto se před každým summitem Unie snaží chovat jako hodné dítě, které se do problémů dostalo nechtěně.
Vývoj let minulých nás ale učí, že náhlá polepšení turecké vlády, většinou jen slovní, jsou pouze mimikry. Na nadcházejícím summitu bude mít Unie další šanci zachovat si tvář, nebýt všem pro smích a klepnout toho, kdo rozumí jen jazyku síly, přes prsty.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Víme, že prezident Erdogan se jen tak nepolepší, neboť zahraniční výboje mu omlouvají úpadek domácí ekonomiky. Stejně tak víme, že Německo se obává vlastní menšiny a hlavně migrační vlny a peníze za Tureckem objednané ponorky chce. Kšeft je kšeft. Možná by nám i předseda Senátu Vystrčil mohl vysvětlit, zda věta „Buď budeme držet principy, nebo počítat groše“ platí na všechny země bez rozdílu, ať jsou spojenecké, či nikoliv.