Článek
Doba není až tak podstatná. Otázkou jsou samozřejmě hlavně příčiny současného stavu. A těch je mnoho. Pojednání byť jen o těch hlavních by zabralo několik článků. Všechny jsou důležité, ale jedna je zřejmě hlavní. A to schopnost politických garnitur přijmout následky svého rozhodnutí.
Jakou roli v tomto selhání politiků hraje francouzská policie? Velkou, protože nám ukazuje, že policie je řízena politickými rozhodnutími. Nikdo nemůže před zodpovědností utéct, protože neřešit problém a jeho důsledky je také rozhodnutí.
Začnu netypicky jednou osobní vzpomínkou. Snad při každé manifestaci v Paříží jsou přítomní francouzští policisté. Na první pohled je patrný rozdíl od těch českých. Jedná se o tvrdé bojovníky, již připomínají spíše novodobé gladiátory, se kterými není radno si začínat. Francouzská policie na ulici je několikanásobně tvrdší a nesmlouvavější než v Česku. To bylo jedno z mých velkých překvapení jako studenta z postkomunistické země začínajícího studovat v dlouholeté liberální západní demokracii.
Posledních deset let se práce francouzské policie dostává pod tlak. Nepřiměřeně tvrdé byly zásahy proti žlutým vestám, kdy bylo podle oficiálních čísel ministerstva vnitra 2496 lidí těžce zraněno. Francouzský novinář David Dufresne napočítal 24 osob, které přišly o oči, a pět lidí přišlo při zásahu ze strany policistů o ruku.
Stejně tak během covidových restrikcí byla francouzská policie velmi nesmlouvává. Pokut bylo rozdáno na tisíce. Videa z velmi tvrdých zásahů v restauracích, kde policie našla někoho bez platného covid pasu, oběhla několikrát sociální sítě.
Ať si myslíme o oprávněnosti těchto zásahů cokoliv, je jasné, že policisté při nich riskovali mnohem méně než při současných nepokojích, a to hned ve dvou rovinách.
První se samozřejmě týká násilí. Výtržníci zapalující auta a rabující obchody často patří k drogovým gangům, které mají každodenní zkušenost s násilím a mají přístup ke všem typům zbraní, zatímco běžní demonstranti jsou většinou pracující lidé, kteří chodí do práce a nejtvrdší zbraně, ke kterým se v životě dostanou, jsou boxery a nože. Míra ohrožení života policistů je nepoměrná.
Druhá rovina, mnohem horší a závažnější, je právě politická. Zatímco v případě žlutých vest, ale i třeba demonstrantů proti důchodové reformě se najde velká část politického spektra, která vyžaduje tvrdší postup policie a oběti policejního násilí nemají velkého zastání, tak v případě výtržníků je situace jiná. Extrémní levice vzývá k omezení pravomoci policistů. To se dá předpokládat. Avšak zbytek politického spektra vyzývá ke klidu zbraní mezi policií a rabiáty. Proč?
Všichni si uvědomují, že například smrt několika policistů nebo demonstrujících by znamenala překročení červené linie, které by zvýšilo riziko občanské války. Rozhodnutí o tvrdém zásahu je politické rozhodnutí, které by mělo velké dopady. Avšak současní politici nejsou zvyklí na to, že musí za svá rozhodnutí nést těžkou zodpovědnost. A tak všichni doufají, že tak jako v roce 2005 drogoví bossové řeknou, že nepokojů bylo dost. Přítomnost policistů na předměstí škodí jejich byznysu a případná válka s policií není v jejich obchodních zájmech.
Francouzská policie je silná nebo slabá podle toho, jestli má ve svých zádech politiky, kteří jsou připravení nést za své rozhodnutí zodpovědnost. Pro francouzské politiky by bylo prvním krokem ke přijetí zodpovědnosti uznání špatného rozhodnutí v oblasti migrační politiky, která trvá přes 40 let. Stejně tak vyhlášení kapitulace v boji s rasismem, kde se na rasismus a jeho nebezpečí upozorňovalo především u domácí populace a na nenávist migrantů vůči všemu francouzskému se systematicky zapomínalo.