KOMENTÁŘ: Přežije Pátá Francouzská republika Macrona? – Matěj Široký

Politická krize ve Francii je hluboká. To je hlavní důvod, proč bychom se měli vyhnout velkým předpovědím, jako je například Macronův pád. Okolnosti jsou nepředvídatelné a zvraty jsou náhlé. Zatím se však neděje nic, co by bylo pro Emmanuela Macrona překvapivé.

První důležitá věc je, že rozhodnutí o vyhlášení voleb udělal sám ze své iniciativy. Neexistoval žádný zákon, který by ho k tomu donutil. Macron není v politice žádný nováček, aby se pouštěl do tak velké akce bez toho, aby to neměl propočítané.

A zde se dostáváme k druhému bodu. Mnoho komentátorů odvodilo konec Macrona z nízkého volebního výsledku. To nebylo žádné překvapení. Těžko očekávat jiný výsledek než ten, kterého jeho strana dosáhla během voleb do Evropského parlamentu. Díky tomu, že za stranu kandidovaly známější osobnosti než v eurovolbách, si vládní strana dokonce polepšila. Pro Macrona se nic nemění, s vítězstvím Národního shromáždění a porážkou své strany musel počítat.

Novinkou oproti prvnímu kolu v Macronově strategii byla absence překvapení. Vyhlášení voleb v krátké době byl opravdu nečekaný tah. Naopak spojení sil proti zamezení nástupu Le Penové k moci je evergreen francouzské politické scény, který se osvědčil již v roce 2002, kdy se do druhého kola prezidentských voleb dostal Jean-Marie Le Pen. Tato strategie má však své trhliny. Po více než 22 letech opakování, že nebezpečí pro Francii je extrémní pravice, když lidé a situace jsou dnes úplně jiné, problémy však zůstávají stejné. Liberální demokracie ve Francii nedokázala za tuto dobu najít recept na imigraci, deindustrializaci Francie, strukturální nezaměstnanost, úpadek kupní síly, pokles úrovně veřejných služeb, a tento seznam by mohl pokračovat velmi dlouho.

Věrohodnost vzývání postavit „přehradu proti nenávisti“ dostává trhliny, protože společnost po desetiletí vlády „republikánské fronty“ se nachází jen krok od katastrofy. Macron se nyní musí připravit na tři možné situace.

Nejhorší by pro něj byla varianta vítězství Národního shromáždění tak, aby tato strana měla absolutní většinu v parlamentu. To by byl Macronův neúspěch, protože se nyní angažoval v boji proti nástupu Národního shromáždění. Je otázkou, jak by se v této situaci zachoval vítěz voleb. Technicky vzato by mohl vládnout, ale měl by po svém boku z jedné strany nepřátelsky naladěného prezidenta a z druhé strany stejně tak nepřátelsky naladěný ústavní soud. Jinak řečeno, zásadní reformy by vítěz voleb prosazoval velmi těžko. Národní shromáždění by tak odmítlo vládu, což by znamenalo další krizi, která by měla tři řešení: nové parlamentní volby, abdikace prezidenta nebo možnost, že by Macron využil krize a vládl bez parlamentu.

Druhá možnost je, že Národní shromáždění vyhraje, ale bude muset vládnout v koalici. Jedinou možností pro koalici jsou zbytky Republikánů, kteří nepodpořili strategii společné „republikánské fronty“. Republikáni totiž vidí největší hrozbu nikoliv v Národním shromáždění, ale v nástupu k moci extrémní levice. Tato možnost však ještě více komplikuje situaci pro hypotetické vládnutí Národního shromáždění. Kromě nepřátelského prezidenta a ústavního soudu by museli řešit nepříliš stabilního koaličního partnera. A i kdyby k této koalici došlo, je jen otázkou času, týdnů nebo měsíců, kdyby došlo k jejímu rozpadu, a tudíž k dalším předčasným volbám.

Třetí možnost, která by znamenala aspoň prozatím vítězství Macrona, by byla situace, kdy by strany „republikánské fronty“ mohly sestavit většinovou vládu. Samozřejmě by šlo o velmi širokospektrální koalici, která by musela zahrnovat i Republikány, ale také extrémní levici. Toto řešení by se dalo kvalifikovat jako sňatek z rozumu z důvodů věna. Problém je však v tom, že francouzské věno je velmi malé. Jakmile by se toto věno utratilo, řádově za týdny nebo měsíce, nastala by nová vládní krize. A tudíž znovu stejná možnost.

Jak je patrno z výše uvedeného, není na obzoru žádná varianta, která by zaručila Francii stabilitu. Čím déle bude krize trvat, tím více budou sílit hlasy pro změnu celého systému, který by dokázal přinést určitou politickou stabilitu.