Článek
Levice chce izolovat, povinně očkovat, všechno uzavírat, pravice otevírat a očkování ponechat svobodné volbě občanů tak jako ve Švédsku. Progresivisté, podobní imunologovi Václavu Hořejšímu, stále bijí na poplach, nebezpečí epidemie zveličují a pravičáci poněkud bagatelizují. A všichni dělají stejnou chybu, šermují fakty, jako by z nich vyplývalo, jak se k epidemii postavit. Je to z etiky známý argumentační klam (scientific fallacy), že z toho, co je, čili z nějakého faktu, vyplývá ono morální, co být má. Józef Maria Bocheński ve Slovníku filosofických pověr uvádí příklad – mám navštívit umírající matku v nemocnici z důvodu její nemoci? Nikoli, důvod třeba hledat v lidské přirozenosti.
A tak je to i s očkováním a karanténou. Jestli mají být opatření pod policejním dohledem jako v Singapuru, kde je očkování povinné a nakažení se zatýkají a zavírají do izolačních středisek, jak píše Bloomberg, nebo očkování ponechat na svobodném rozhodnutí, závisí na charakteru kultury, zda je víc kolektivistická, nebo víc individualistická, a také na ekonomické situaci.
Epidemiologové, jak se ukázalo, jsou většinou zaslepení svou empirií a neberou kulturně-politické a ekonomické záležitosti vůbec v potaz. Jak ale vysvětlit paniku britských vědců, kteří ignorovali detailní zprávu předsedkyně Jihoafrické lékařské komory Angelique Coetzeeové, která jako první vypátrala novou variantu viru omikron a jednoznačně doložila, že vyvolává mírné, leč vysoce nakažlivé onemocnění.
A tak když před minulým týdnem počala v Británii prudce narůstat křivka infikovaných (dnes už láme hranici sto tisíc denně), přiměli premiéra, aby porušil svůj nedávný slib, že v tak masivně proočkovaném národě už žádná další omezení nezavede. A co hůř, nejenže zradil, ale nová opatření prosadil proti vlastním vzbouřeným poslancům (99) hlasy opozice, což je naprosto politicky nepřípustné. Je pravděpodobné, že to je další hřebík do jeho politické rakve, už nyní se otevřeně spekuluje o jeho sesazení.
Vysvětlení je možná prosté. Žijeme v době posedlé snižováním rizika a touhy po bezpečí. Mnohá nebezpečí, která ještě před padesáti lety považovali lidé za samozřejmá a byla součástí morální výchovy dětí, se povinnými zákazy zlikvidovala. Proto se chovají všechny vlády stejně, je to v povaze pečovatelského státu (welfare state), nemá totiž žádnou jinou legitimitu.
Předpisy o ochraně zdraví a bezpečnosti potkáváme na každém kroku, množí se zákazy, jako by se mělo individuální riziko zcela vymýtit. Děti se na každém kroku chrání před fyzickým úrazem a není divu, že se pak nechtějí vystavovat emocionálním problémům.
A epidemiologové? Stejně jako politici, mají-li se mýlit, tak jedině na straně přehánění rizika, ať to stojí psychické a ekonomické zdraví společnosti sebevíc.