Článek
Problém dokládá příkladem extrémně odlišného pohledu na „fašistického” prezidenta Trumpa a šíleného idealismu jedné výtvarnice, která se ve svatebních šatech vydala na cestu stopem po Balkánu, aby dokázala, že se jí nic nestane, protože jsou lidé v jádru dobří. O svůj mladý život mohla výtvarnice Pippa Bacca sice právě tak dobře přijít na noční procházce v méně bezpečné čtvrti svého rodného Milána, ale v Turecku jí to většina lidí nejspíš přála. (Wikipedia)
Ponechme stranou takový extrémní případ! Důvod, proč se naprosto rozumní lidé ve společenských a politických záležitostech často neshodnou na základě stejných fakt, je jednoduchý, nejde o logiku matematiky, nýbrž o hodnocení a přisuzování věcem nestejné důležitosti i morální váhy, nemluvě o emocích a vášních. Jednomu vadí plánovaný čtyřicetimiliardový propad státního rozpočtu a zadlužování dluhopisy, jinému nikoli, protože jdou finance mimo jiné na dlouho opomíjenou pomoc důchodcům a postiženým. Nějak bylo a nějak bude. V reálném světě musíme volit a často má souhlas či nesouhlas všehochuť handlu – něco za něco. Babišovi odpustíme Čapí hnízdo a špatnou vládu, protože nás ochrání před muslimskými přistěhovalci.
Fištejn poukazuje na ztrátu realismu progresivistické ideologie, jež se živí radostnou představou univerzálního dobra všech lidí navzdory odlišnosti kultur a „nepodstatným” ošklivostem a zločinům světa. Nevadila by mi ta jejich ztráta realismu, ať si žijí pokrokáři ve své iluzi, kdyby za ni tak jako nešťastná italská idealistka platili jen oni sami.
V jednom českém deníku jsem se dočetl v komentáři po štrasburském sebevražedném atentátu na nevinné návštěvníky adventního (!) trhu o vlně antiislámské nenávisti, která se šíří po internetu jako mor i u nás. Jinak bystrý komentátor věří, že „radikalizaci muslimů svědčí hlásání nenávisti” a radí politikům,” toužíte-li po teroristickém útoku, útočte na muslimy”. Zní to rozumně.
Nenávist je strašlivá nemoc ducha, a jak známo, plodí nenávist. A přesto v tomto případě jde o lež tzv. politické korektnosti. Dokonce o typickou inverzi argumentu. Ne vrah, ale zavražděný je vinen.
Po celé Evropě se umírnění muslimové dožadují práva svého sektářského a puritánského náboženství, odstranění vánočních a křesťanských symbolů z veřejného prostoru a jejich děti si stěžují ve škole na vánoční besídky. A bezradní radní naší jediné tolerantní civilizace na světě většinou ustupují. Za to teroristé, jak dokazují anglické i francouzské policejní psychologické analýzy motivace, jsou konvertité džihádu, usilují svou nejvyšší obětí, sebevražedným atentátem, odčinit svůj předchozí zhýralý život.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
To oni bohužel vyvolávají nenávist (příbuzným zavražděných se ani nemůžeme moc divit) a necháme-li si zakázat mluvit pravdu a kritizovat hrůzné zločiny islamismu (kdo vraždí, není mučedník), ponecháváme většinu muslimů v nevědomí o hrůzném porušení etického monoteismu známého z desatera, „nezneužiješ jména božího” ke zločinu, který jistě ani Alláh neodpouští.