Článek
Z ničí smrti se nemáme radovat, ale svět bez Sinvára rozhodně nebude horší. Není pochyb, že si svůj osud zasloužil, ale ono nejde jen o likvidaci jedné nelidské zrůdy.
Jeho skon je jasným vzkazem všem vůdcům teroristických skupin, které se postaví Izraeli, jaký je čeká osud. Není třeba čekat na boží mlýny, které melou pomalu, ale jistě. Rychle může přijít i pozemská spravedlnost. Sinvár sice nestanul před soudem, který by rozhodl o vině a trestu, ale přesto nebyl jeho konec nespravedlivý. To on naplánoval a zřejmě i rozhodl o útoku na Izrael, na bezmocné civilisty, obyvatele kibuců nebo návštěvníky hudebního festivalu. Rozpoutal tak válku, jež přinesla utrpení i jeho vlastnímu lidu a jejíž obětí se nakonec sám stal.
Sinvár není prvním zabitým teroristickým vůdcem. Zlikvidováno jich bylo v posledních měsících více. Izrael svými kroky jasně ukazuje, jak to dopadne s těmi, kteří se uchýlí při boji proti židovskému státu k terorismu. Jsem si jist, že podobně jako u Hizballáhu, který přišel o Hasana Nasralláha, se ani v Hamásu hned tak nový vůdce neobjeví. Okamžitě by se dostal do čela seznamu teroristů, které je třeba zlikvidovat.
Stát se generálním tajemníkem Hizballáhu nebo vůdcem Hamásu přitom bývalo vysněným vrcholem v politické kariéře ambiciózních členů těchto teroristických organizací. Znamená to moc, postavení a také velmi slušné příjmy. Jenomže co z toho člověk má, když ve funkci vydrží pár měsíců, než si ho najde izraelská kulka nebo bomba.
Je jedině dobře, když si ambiciózní teroristé uvědomují, že tento post přináší vysoké riziko předčasné smrti. Na věčnosti je už politický vůdce Hamásu Ismáíl Haníja i Muhammad Díf, který velel útokům z loňského 7. října. Nyní se k nim přiřadil i Sinvár, který útok naplánoval. Zlikvidovat se je podařilo celkem rychle, když to srovnáme s desetiletým honem na Usámu bin Ládina nebo s několikaletým pronásledováním vůdce Islámského státu abú Bakra Bagdádího.
Ještě na začátku jara vypadala izraelská taktika, při níž se čistilo Pásmo Gazy od teroristů, jako přinejmenším nesprávně zvolená, ne-li přímo špatná, protože přinášela nesmírné utrpení Palestincům. Nyní to už je jinak, i když počet obětí z řad Palestinců je skutečně příliš vysoký. Jeden z úkolů je splněn – Hamás sice nebyl zcela vykořeněn, což asi není ani možné, ale přišel o svou hlavu. Lidé, jako byli Díb, Haníja a Sinvár, nebude lehké nahradit kvůli kultu osobnosti, který je obklopoval. I kdyby se objevili mezi teroristy mimořádně ambiciózní jednotlivci pohrdající vlastním životem a ochotní přes rizika nastoupit na jejich místa, nebudou v pozici nezpochybnitelných vůdců.
Druhou věcí je, jaký vliv bude mít konec Sinvára na osud rukojmích. I když je otázkou, kolik jich ještě zbylo živých.
Ale je tu ještě třetí bod, který potvrzuje, že cesta do pekla je dlážděna dobrými skutky. Sinvár už jednou byl v izraelském vězení. Na svobodu se dostal spolu s tisícovkou vězněných Palestinců vyměněných za izraelského vojáka Gilada Šalita uneseného do Gazy. Nechci nijak zpochybňovat izraelskou snahu Šalita zachránit, ale útok ze 7. října ukazuje, že Sinvár, kterému dokonce izraelští lékaři kdysi zachránili život, když mu odoperovali nádor na mozku, měl zůstat zavřený.
Nikdo samozřejmě nemohl vědět, co se stane, a požadavky gangsterů je potřeba občas splnit, ale po Sinvárovi se mělo jít už dlouho a dávno měl být mezi mrtvými.
