Článek
Druhé Macronovo prezidentské období je komplikovanější než to předchozí, protože jeho strana nezískala většinu v parlamentních volbách. Macron se v parlamentu opírá o tzv. relativní většinu, která počítá s hlasy poslanců z uskupení Ensemble (Společně). Toto hnutí je slepenec všech možných stran a bývalých více či méně úspěšných nebo neúspěšných politiků. Avšak systém koalice není tak spolehlivý jako u nás. Navíc velká část poslanců hlasuje nezávisle na stranických pokynech.
Macron tak v legislativním procesu schvalování důchodové reformy obešel parlament užitím tzv. nařízení 49.3, které v urgentních případech umožňuje urychlit legislativní proces. Tato ústavní výjimka má být využívána pouze v případech přírodních katastrof nebo války. Od roku 1958 byl tento zákon použit již 100krát. Jeho použití vždy vyvolalo debatu o tom, do jaké míry je Francie parlamentní demokracií, když premiér spolu s prezidentem může obejít parlament.
Rekordmanem v používaní tohoto zákona je bývalý premiér Michel Rocard, který tuto výjimku použil 28krát. Na druhé místo se zařadila současná francouzská premiérka Elizabeth Borneová, která nevládne ani rok. Výjimku použila již jedenáctkrát na tři zákony. A právě zde je hlavní problém. Za Macrona se stalo normou tuto výjimku používat. Prezident a jeho vláda tak mají nástroj, jak vládnout proti všem a hlavně proti zásadám demokratického zřízení.
A zde je zásadní obava demonstrantů. Zneužívání této pravomoci dává prezidentovi prakticky neomezenou moc a Macron se neštítí ji používat. Otázkou je, kdo ho zastaví?
Macron se nachází ve slepé uličce, protože prakticky nemá jiné řešení než použít výjimku 49.3. Už zkusil naprosto všechno. Vystoupení v televizi, kdy měl národu říct, že chápe jeho rozhořčení, naopak přililo olej do ohně. Macron působil jako protřelý podomní prodejce, jenž s vámi souhlasí ve všech bodech kritiky, je mu to líto, ale peníze vrátit nemůže. Stejně tak Macron rozumí strachu i vzteku Francouzů a Francouzek, ale zákon se musí schválit.
Současný prezident nemá nachystané ani osvědčené politické prostředky, které se dříve používaly jako ústupky, pokud zákon nemohl projít. Požádat o demisi premiérku nemá smysl, protože těžko by našel někoho loajálnějšího než Elizabeth Borneovou. Vyměnit daného ministra také nemá smysl, protože velkou část kabinetu tvoří neznámá jména. Vyměnit jedno neznáme jméno za druhé by k ničemu nevedlo.
Macron tak sází na jednu jedinou kartu. Rozhodl se dát text na přezkoumání k ústavnímu soudu. Ten nyní oznámil, že rozhodnutí o zákonu zveřejní 14. dubna. Ústavní soud jen těžko zavrhne celý dokument jako celek. S velkou pravděpodobností škrtne nebo okomentuje pouze některé body.
Komentátoři se shodují, že návrhy, jež mohou být v rozporu s ústavou, jsou paradoxně Macronovy ústupky, které měly zmírnit hněv lidu. Například status zaměstnance seniora na dobu neurčitou. Macronovi však jde hlavně o čas. Odborům se jen těžko povede udržet současnou naštvanost lidí do 14. dubna. Jedinou možností je zradikalizovat demonstrace, Macron však dobře ví, že právě násilnosti zmenšují veřejnou podporu demonstrantů.
Čtrnáct dní je dostatečně dlouhá doba, aby se zápal manifestujících ochladil. Odbory plánují další velkou stávku na 6. dubna. Pokud bude účast menší než na předchozích demonstracích, Macron reformu prosadí. To však není konec příběhu. Už teď se ozývají hlasy, aby se francouzský politický režim změnil víc k evropskému standardu parlamentní demokracie. Francouzský prezident má až neskutečnou moc, zajištěnou ústavou, a dokáže vládnout proti veřejnému mínění i mediím. Co dělat s monarchou, který je zvolen lidem, avšak vládne proti jeho zájmům?