Článek
Viktor Janukovyč nedokázal navzdory použití síly zastavit protesty na Majdanu, jež se rozhořely kvůli tomu, že odmítl podepsat asociační dohodu s EU. Centrum Kyjeva se změnilo v bojiště a mrtvých demonstrantů přibývalo.
Konflikt měla vyřešit dohoda Janukovyče s opozičními vůdci Vitalijem Kličkem, Arsenijem Jaceňukem a Olehem Ťahnybokem, kterou zprostředkovali ministři zahraničí Německa a Polska Frank-Walter Steinmeier a Radoslaw Sikorski spolu s ruským ombudsmanem Vladimirem Lukinem. Podle dohody, kterou podepsal prezident i oba ministři zahraničí, ne však Lukin, měla na Ukrajině vzniknout nová vláda národní jednoty, země se měla vrátit k ústavě z roku 2004 a v prosinci 2014 se měly konat prezidentské volby.
Zdálo se, že se krizi podařilo vyřešit, jenomže radikální část demonstrantů dohodu podepsanou 21. února odmítla, požadovala okamžitý odchod Janukovyče. Ten utekl do Ruska. Požadavku na odchod Janukovyče se nelze divit, byla to odpudivá postava kleptokrata hromadícího majetek. Neštítil se použít jakéhokoli prostředku, který se mu hodil. Prezidentské volby v roce 2004, před nimiž byl otráven jeho soupeř Viktor Juščenko, se musely opakovat, protože v nich vyhrál kvůli podvodům. Proti demonstrantům se nezdráhal nasadit sílu a nechal do nich střílet.
Janukovyčův pád je poučením pro všechny architekty kompromisních smluv včetně těch, které by měly v konfliktu vést k příměří. Většinou nepřinesou očekávané výsledky.
Majdan ukázal, že ochota Ukrajinců přijímat podobné kompromisy je omezená. Docházelo jim, že pokud dostane Janukovyč čas, tak ho maximálně využije k zabezpečení své moci.
Janukovyčovi se s pomocí ruských tajných služeb podařilo utéci do Ruska. Putin mu poskytl azyl, ale tím to skončilo. Osobně ho označil za odepsaného. Ve hře měl více karet a rozhodl se vsadit na jiné. Využil toho, že na Krymu mělo Rusko pronajaté základny, a poloostrov obsadili zelení mužíčci v uniformách bez distinkcí, aby nikdo nepoznal, že jde o Rusy.
Anexe Krymu mu však nestačila, chtěl mít pod nějakou kontrolou celou Ukrajinu. Rozdmýchal proto na Donbasu krvavý konflikt, když podpořil ruské iredentisty s cílem dostat Ukrajinu do stejné pozice, v jaké byly Gruzie a Moldavsko – podkopávat autoritu vlády tím, že nekontroluje celé území, což jí mimo jiné de iure brání vstoupit do NATO. O žádné separatisty nešlo, protože cílem nebyla samostatnost, ale touha lidí vzpomínajících na Sovětský svaz se vrátit do všeobjímající náruče ruského medvěda.
Přes přítomnost ruských vojáků na Donbasu se však Rusku pořád dařilo vystupovat jako vnější síla, která není nijak do konfliktu zapojena. A západní Evropa mu to žrala i s chlupama. Uvalila sice na něj nějaké bezzubé sankce, ale dál s ním jednala.
Poučení z roku 2014 (rok 2022 je totiž jen výsledkem toho, co se stalo o osm let dříve) je několik.
Nesmíme zapomínat na komunisty tak často používané rčení důvěřuj, ale prověřuj a nevěřit všemu, co nám zdánlivě hraje do not. Dojem Západu, že sdílí s Ruskem stejný zájem – tedy klid na Ukrajině, nebyl jen mylný, ale přímo osudově chybný. Rusko chtělo klid na Ukrajině, ovšem na té pod svou kontrolou. A už vůbec se nesmíme nechat zaslepit vyhlídkou na výhodný obchod. Protistraně může jít o něco úplně jiného než nám poskytovat levně plyn výměnou za přístup k moderním technologiím.
Deset let staré události však také ukazují, že není dobré tlačit někoho k příliš velkým kompromisům, byť s těmi nejlepšími úmysly. Cesta do pekel je jimi lemována a výsledek může být úplně opačný, než chceme. Hlavní ale je přijmout, že nejsme vševědoucí, a snažit se vždy pochopit okolnosti a porozumět situaci. Silácká gesta jsou sice efektní, což ví velmi dobře Donald Trump, ovšem výsledek nepřinášejí. To ale znamená používat šedé mozkové buňky, i když myšlení bolí.
