Článek
Cimický zneužil nadřazeného postavení lékaře nad pacientem i důvěry, kterou k němu chovaly pacientky, jež se mu svěřily se svými problémy. Jeho jednání je horší než chování šéfů, kteří si vynucují sex s podřízenými pod pohrůžkou, že je mohou propustit. I to je odporné, ale u šéfů a priori nepředpokládáme, že se pokusí porozumět našim problémům, natož že by nám je pomáhali zvládnout, aby se zlepšil náš psychický stav.
Vztah pacienta k lékaři je jiný, je založen na důvěře v jeho kvality. A u psychiatra to platí dvojnásob, protože se mu svěřujeme s nejniternějšími pocity. Navíc psychiatři vědí, jak lidi nasměrovat, aby své problémy vyřešili. V tomto případě ale lékař této znalosti zneužil, aby s lidmi manipuloval.
Svým jednáním a akupunkturou do intimních partií se dostal na roveň guru Járy „odháčkovávajícího“ své oběti. Jenomže guru Jára byl ezoterický šarlatán, který na svou činnost neměl žádný glejt, neměl lékařský diplom a nesložil lékařský slib.
Verdikt je důležitý, aby si psychiatři nemohli myslet, že stojí nad zákonem a že jejich obětem nebude nikdo věřit, protože jsou „blázni“.
Celá kauza má však ještě jednu podstatnou rovinu a tou je jednání kolegů a nadřízených, jež připomíná přístup katolické církve ke kněžím, kteří zhřešili tím, že zneužili některou svou ovečku. Ti se taky poslali na jinou faru a mohli dál zůstat v kněžském stavu. Cimickému se jeho predátorské choutky nepodařilo utajit. Vedení Bohnic o nich vědělo. Ředitel psychiatrické nemocnice Zdeněk Bašný se Cimického zbavil, protože nechtěl, aby někdo takový v nemocnici pracoval, i když říká, že nevěděl, že jeho oběťmi jsou pacientky. Myslel si, že je „jen sukničkář“. I tyto touhy však musí lékař umět potlačit.
Rozvázání pracovního poměru byl pochopitelný krok, ovšem chyběl ten druhý – upozornit na Cimického chování. Pokud se neinformovala policie, což by bylo těžké, protože chyběly výpovědi obětí, tak se měla upozornit psychiatrická obec. To se však nestalo. Cimický si mohl naopak otevřít centrum Modrá laguna a využívat své popularity k lákání klientů. Byl dál členem Psychiatrické společnosti, vyloučili ho až v době, kdy proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. Psychiatrická společnost tak nepůsobila a bohužel stále nepůsobí jako garant profesních kvalit, ale jako bratrstvo kočičí pracky, kde ruka ruku myje – dokud to jde. Cimický přitom dál mohl vykonávat praxi, ale v oblasti, kde by jeho predátorské choutky nedělaly problémy, vzhledem k věku obětí mě napadá gerontopsychiatrie.
Po roce 1989 se hodně mluvilo o potřebě destigmatizovat psychiatrii, brány léčeben se otevíraly veřejnosti, aby bylo vidět, že tam nejsou žádní „cvoci“, o které se stará doktor Chocholoušek. To se povedlo, protože u nás psychiatrie nebyla tak zneužívána komunistickým režimem k potlačování disentu jako v SSSR. Ale chyběl tu i druhý krok, přestat krýt těch několik lidí, jako byl Cimický nebo jiní – teď nemluvím jen o psychiatrech –, vytahujících desetitisíce z klientů, které na sobě učinili závislými. Bez vyžadování plnění etického kodexu svých členů je Psychiatrická společnost jen další lobbistickou skupinou. Má-li psychiatrie opět získat důvěru, musí se změnit.
