Článek
Už tři dny je většina města bez topení, i když technické služby v terénu nonstop pracují na obnovení dodávek (elektřina a voda naštěstí fungují, klepu rychle do dřeva). Na první svátek vánoční, pár minut po šesté, nás probudily mohutné výbuchy. Ruští okupanti zaútočili na Charkov balistickými střelami s plochou dráhou letu. Též desítky dronů vyslali.
Po Charkovu zamířily roje vražedných střel a hejna ničících dronů na zbytek Ukrajiny. Jakýsi zodpovědný úřad v Kyjevě vše pečlivě zaznamenává, ví přesně, kolik čeho vrhli okupanti na statečně se bránící zemi na oslavu svátků míru a pokoje. My tady zavrtaní v postelích a doufající, že na střelách není naše adresa, jsme napočítali jen to první vánoční ráno třináct výbuchů. Božíhodový budíček – vyplašení ptáci vzlétali k nebi a ledovou tmu oslepovaly exploze.
Esence ruské ubohosti a zvrácenosti; i nacistické Německo dodržovalo jakýsi vánoční klid zbraní. V několikaminutovém tichu mezi dopady střel do zimní ranní tmy zapraskaly radiátory. Nebylo třeba otevírat aplikaci v mobilu, ten zvuk byl výmluvný – Rusové zasáhli zdroj tepla pro město. Přesně o to jim jde od okamžiku, kdy pár týdnů poté, co v únoru 2022 napadli Ukrajinu, zjistili, že Charkov jen tak snadno nedobudou. Znepříjemnit a ideálně znemožnit lidem zde žít. Nefungující a prázdné velkoměsto, které se mezitím stalo symbolickou nedobytnou ukrajinskou pevností na východě, jen třicet kilometrů od Ruska, by bylo fakticky jejich vítězstvím.
Proto na Charkov a jeho okolí v podstatě každý den vrhají tu bombu, tam rakety, nejčastěji pumy KAB a drony Šáhid. Roje raket či balistických střel jsou naštěstí méně časté. O to hrůznější je to zkušenost. Přesto si nikdo nestěžuje, nikdo neprchá. Lidé své město neopouštějí, prostě si navlečou další svetr a narazí kulicha, nakloní se ještě odhodlaněji proti ledovému větru, který často sviští zdejšími širokými bulváry, a jdou do práce. Nad hlavami jim září tradičně kýčovitá vánoční výzdoba.
Herman Broch a po něm taky Milan Kundera řekli, že kdo chce pochopit, musí srovnávat. Kdo chce pochopit hodnotu života nebo co ve skutečnosti znamená blahobyt, musí je srovnat s tím, co zná. Život můžete srovnávat jedině se smrtí. Bytí s ne-bytím a nebytím. V Charkově proti sobě stojí obojí každý den, srovnávací krvavá zkouška raketami a bombami, o kterou místní obyvatelé ani v nejmenším nestáli, láme srdce a drtí kosti už víc než tisíc třicet sedm dní.
A s čím srovnat blahobyt? Co třeba právě s něčím pro nás tak samozřejmým, jako je teplý radiátor, když venku mrzne? S fungujícím sporákem a rychlovarnou konvicí, zásuvkou, ve které lze nabít mobil, vypínačem, jehož sepnutím se rozsvítí světlo?
Ano, mrzne tu a nejde topení. Taky jsme ale už mohli být mrtví.