KOMENTÁŘ: Populistka Merkelová skončila, Německo nepředává v dobré kondici – Milan Mikulecký

Je zajímavé tento přístup srovnat s přístupem mainstreamových médií v případě těch, které nemají rádi. V poslední době se nám nabízí bývalý americký prezident Donald Trump. Sám za sebe říkám, že se mi nelíbí, jak se ten chlapík vyjadřuje, jak se obléká, jak se češe, zkrátka na pustém ostrově bych s ním skončit nechtěl. Ale ta zapšklost komentátorů, kteří mu nejsou ochotni přiznat zásluhy na růstu americké ekonomiky, na rychlém vývoji vakcíny proti covidu, na plnění jeho volebních slibů, je zarážející. Zkrátka, je to populista, který jen říkal, co chtěli jeho voliči slyšet. Přitom pokud hledáme nějaký příklad populistického politika, jen těžko bychom našli někoho vhodnějšího než právě Angelu Merkelovou. Jen málokdo dokázal v moderní historii během svého vládnutí tak často a tak ochotně vycházet vstříc aktuálním náladám veřejnosti nebo v jejím případě spíše tvůrcům veřejného mínění, konkrétně německým médiím.

Určitě si mnoho z jejích příznivců pomyslí, ona, a že by vycházela vstříc veřejnému mínění? Vždyť během migrační krize v roce 2015 statečně otevřela dveře do Evropy více než milionu migrantů. Tak čítankové to ale tehdy nebylo a mnoho z tehdejšího dění je dnes zčásti zapomenuto, zčásti zaneseno ideologickým balastem. Přestože občanská válka v Sýrii zuřila již čtyři roky a v pohybu byly miliony lidí, tak první polovina roku 2015 byla v Evropě ve znamení řecké dluhové krize, nikoliv uprchlíků. Ne že by řecký dluh byl něco nového, ale předčasné volby v Řecku vyhrál radikál Alexis Tsipras a jeho ještě radikálnější kamarád Janis Varufakis se stal ministrem financí. Ten druhý se stal nejviditelnější tváří revize dohod s věřiteli, která by znamenala, že z peněz, které v minulosti Řekům věřitelé napůjčovali, nedostanou nic.

Tehdy se německá kancléřka v souladu s většinovým přáním svých voličů postavila rozhodně proti. Bez ohledu na to, že Řecko po přijetí eura spolu s dalšími jižními zeměmi eurozóny zdražením svého exportu a zlevněním toho německého de facto umožňovaly pokračování německého hospodářského úspěchu.

Tehdy, v červenci, byla Angela Merkelová tvrdou německou kancléřkou a byla jí i během setkání s mládeží, kdy jí Reem Sahwilová, dcera palestinských migrantů, kteří v Německu žádali o azyl, emotivně vysvětlovala, proč nechce odjet z Německa, kam se původně přijela jen léčit.

Tehdy jí kancléřka velice ohleduplně a rozumně vysvětlila důvody, proč není možné do Německa nechat přistěhovat každého, komu se zrovna chce. S ohledem na příští dění je vhodné ho připomenout. „Sedíš tu přede mnou a jsi velmi milá dívka, ale také jistě víš, že v palestinských uprchlických táborech v Libanonu jsou tisíce a tisíce lidí, ale pokud teď řekneme: ,Všichni můžete přijít a vy všichni z Afriky taky můžete přijít,‘, nezvládli bychom to. Stojíme před tímhle rozporem. Jediná odpověď je, že uděláme vše, aby rozhodovací proces netrval dlouho. Ale někteří se budou muset vrátit,“ řekla tehdy.

Že vám tenhle výrok ani v nejmenším nepřipomíná onu „Mutti“ všech migrantů světa, ale spíš výrok Tomia Okamury? Nicméně stalo se a vzápětí přišla smršť negativních reakcí, jak je Merkelová chladná a bezcitná. Německá média se jednotně postavila proti své kancléřce. Myslím si, že zde došlo ke zlomu a Angela Merkelová již tehdy naskočila na vlnu vítací politiky, protože získala pocit, že jí to u veřejného mínění pomůže. Nikoliv proto, že by se tak profilovala celým svým životem nebo že by to byl jeden z bodů předvolebního programu CDU. Tedy něčeho, co bývalo něco jako smlouva s voličem.

Ale to bylo v minulosti, v dobách, kdy ještě politika měla obsah a nebyla jen náhodným přichylováním se na stranu té které skupiny, která zrovna nejhlasitěji křičí. Porovnejte ony dva výroky z jejích úst „nezvládli bychom to“ a „zvládneme to“, výroky na stejné téma, které dělí jen několik týdnů. Připadá vám to jako jednání konzervativního politika? Ne, to je populista, který své kroky a řízení svěřené země mění podle toho, jak ho vláčí průzkumy veřejného mínění.

Nicméně to, že Merkelová měnila názory podle mínění médií, se dotýká celé řady oblastí. A bohužel jsou to oblasti, které negativně ovlivňují nejen Německo, ale i celou Evropu a samozřejmě také Českou republiku. Kromě již uvedené nelegální migrace to je otázka energetické bezpečnosti a v návaznosti na ni celkové bezpečnosti. V roce 2011 došlo v oblasti Tóhoku k zemětřesení, které spustilo ničivou vlnu tsunami. Bohužel, mimo jiné, byla postižena i jaderná elektrárna Fukušima. Přestože podmínky, za kterých v Japonsku k havárii došlo, jsou do Německa nepřenositelné a neopakovatelné, Merkelová a její kabinet rozhodly o tom, že německým jaderným elektrárnám nebude prodlouženo povolení k provozu a tím budou donuceny skončit. Opět v předvolebním programu CDU z té doby byste něco tak radikálního a s tak brutálním dopadem na ekonomiku hledali marně.

Po vzoru postaviček ze seriálu „A je to!“ však každý špatný krok vyvolává sérii následných, ještě horších událostí. Německo pod její vládou nehorázným způsobem ořezalo náklady na vlastní armádu. Doplňte to o zoufale neschopnou ministryni Ursulu von der Leyenovou a máte tu fakt, že nejsilnější kontinentální armáda západu konce osmdesátých let řeší těhotenské uniformy a nikoliv fakt, že počet jejích bojeschopných stíhaček je hluboko pod úrovní Polska.

Protože všechno souvisí se vším, bezpečnost země není jen o armádách, ale také, a dnes více než dřív, o energetické bezpečnosti. Po tom, co došlo k úspěšné likvidaci vlastních bezemisních jaderných elektráren, se Německo pod vedením Merkelové upnulo k ruskému plynu. Nechám stranou, že těžba plynu i jeho transport produkují tolik škodlivých emisí, že pokud by Greta chodila do školy a dávala pozor, jen těžko by se s Angelou objímala. To, co mě trápí, je jen další prohlubování závislosti na nevyzpytatelném Rusku. Tomu totiž naším jednáním sami, naprosto dobrovolně dáváme prostor k vydírání. Jen hlupák by takové možnosti nevyužil a Vladimir Vladimirovič je leccos jiného, ale hlupák není.

V komentářích od lidí, kteří éru Angely Merkelové hodnotili relativně střízlivě, zaznívalo, že nám (těm z Východu) rozuměla nebo alespoň uměla naslouchat. Při vší dobré snaze jsem nenašel nic, kde by se toto porozumění či naslouchání pozitivně projevilo. Výsledek byl vždy ve stylu, jen ať si pindá, na to my jsme zvyklí, a stejně se vždy pokračovalo ve směru, který prosazovalo Německo.

Angela Merkelová pro mě zůstane zapsaná jako technokratka moci, populistická politička, která pro udržení se ve funkci byla ochotná ze dne na den změnit názor, neváhala obětovat vlastní stranické kolegy, kteří by ji mohli ohrozit, a místo nich se obklopovala lidmi ještě více bezbarvými a neschopnými. Nakonec svým vychylováním politiky CDU směrem doleva a k extrémní ekologii otevřela dveře současné německé vládě, protože z dříve nemyslitelné zelené politiky učinila věc obecně přijímanou. Její politický epitaf lze shrnout ve vyjádření jejího nástupce Olafa Scholze. Tento představitel levicové SPD zvítězil ve volbách se sloganem, že bude vyznávat stejnou politiku jako jeho předchůdkyně z pravicové CDU. Je možné vůbec najít větší doklad o vyprázdnění německé politiky? Těžko.

Dovětek na závěr. Pokud byste se báli o osud Palestinky Reem Sahwilové, zda ji a její rodinu na základě předchozích rozhodnutí poslali zpět do Libanonu, tak buďte v klidu. Chvilku po oné televizní debatě dala volný průchod své nenávisti vůči židům a po jejím prohlášení, že by ráda vymazala Izrael z mapy světa, její rodina získala v Německu povolení k pobytu. Oficiální vyjádření úřadů znělo, že se dobře integrovali do německé společnosti.