Článek
Poplatek za rozhlasový přijímač ve výši 45 korun měsíčně byl stanoven v roce 2005. Za televizní přijímač ve výši 135 korun o tři roky později, kdy zuřila hypoteční krize. O té doby se mnohokrát zvýšily ceny a u některého zboží i dvoj- nebo vícenásobně, stačí se podívat na cenu másla nebo rohlíků v letech 2005 až 2008, nemluvě pak o energiích. Tyto poplatky, z nichž se financuje činnost obou veřejnoprávních médií, se přitom zvyšují o 10, respektive patnáct korun. To není ani jedno malé pivo na stojáka. Rozhodně to nikomu díru do peněženky neudělá, i když jsou lidé, kteří musejí obracet každou korunu a kterých se zastávám v případě drahého bydlení, energií nebo potravin.
Poslanci se tématu okamžitě chytili a okolo pochopitelného navýšení poplatků rozpoutali bouři ve sklenici vody. ANO už populisticky slibuje, že koncesionářské poplatky zruší. A tohle populistické je, protože pokud je zruší, půjdou na ně peníze třeba z rozpočtu, to jest z daní a poplatník na tom bude stejně. Navíc ušetřit výdaj ve výši 25 korun za měsíc nikoho nespasí. Ale ono je to snadné a pochopitelné téma, takže stojí za to je zvednout.
Opozici leží v žaludku, že veřejnoprávní média jí nejsou vždycky nakloněna, i když já vidím a slyším, že prostor dostávají nejen poslanci vládní koalice, ale i představitelé ANO a SPD. Andrej Babiš a Alena Schillerová či Tomio Okamura to často schytávají, ovšem mnohdy si za to mohou sami tím, jak mluví a co říkají. A nutno podotknout, že docela často to schytávají i různí vládní představitelé, třeba ministryně obrany.
Druhou věcí ovšem je, že si vládní koalice sama naběhla. Nestačilo jí rozumně zvýšit koncesionářské poplatky, ale současně chce rozšířit spektrum těch, kteří je mají platit. Vztahovat se nově mají i na různá chytrá zařízení nebo internet, aby se získalo více peněz. Tady bych ale rád upozornil, že v případě České televize by to mělo být na pořadu dne, až když na těchto zařízeních bude možné sledovat všechno, co na televizní obrazovce, což momentálně není.
Inovátorům bych rovněž rád připomněl, že vývoj technologie je tak rychlý, že to může být plácnutím do vody. Pamatuju si, jak se zaváděl autorský poplatek za disky CD-R, na které šlo kopírovat hudbu z CD. Byl okolo toho velký humbuk, ale kde je dnes formát CD? Cédéčka si už nikdo dávno nevypaluje.
Otázka, zda je potřeba veřejnoprávní médium, je sice legitimní, ale odpověď na ni je prostá - je. A zvláště nyní, v době, kdy se čelí dezinformacím šířeným po síti. Stejně tak se lze bavit, co všechno by měla veřejnoprávní televize dělat. Jestli má točit detektivky a pohádky nebo vysílat lákavé sportovní přenosy či populární StarDance. To by mohly dělat soukromé stanice. Většinou to však nedělají a přenechávají volné pole působnosti České televizi. Natočit kvalitní televizní film nebo krimi či jiný seriál je nákladné a nechce se jim do toho. Levnější je koupit něco ze zahraničí. Programy České televize také nejsou rušené reklamami, což je bonus, který oceňují zejména starší občané.
Samozřejmě že i veřejnoprávní média mohou být placena ze státních peněz, tam je však větší nebezpečí, že se je bude každá vláda snažit více dotlačit, aby jí šla na ruku, jinak jim seškrtá rozpočet. Vláda se tak vyhne kritice, ovšem může se jí to vrátit, pokud skončí v opozici.
