Článek
Problém masové imigrace není nic nového, debatuje se o něm už od slavného projevu Enocha Powella v roce 1968, který předpovídal krvavý kolaps anglické společnosti.
Od té doby všechny vlády před volbami slibují omezení, ale nic pro to nehodlají udělat a příliv utěšeně roste; 20 procent všech zaměstnanců se narodilo v cizině a 16,3 procenta narozených dětí pochází z přistěhovalecké rodiny. Statistika ovšem nebere v potaz třetí a čtvrtou generaci.
Pokrytectví politiků je snadno vysvětlitelné, obě hlavní strany totiž považují multietnickou společnost za dobrou věc, věří, že příchozí posilují HDP, a vědí, že se Angličané proti imigraci zatím nebouřili.
Vždyť dodnes na rozdíl od mnoha evropských států nevznikla v Británii anti-imigrační politická strana. Konzervativní politici sice potřebují pravé křídlo svých voličů před volbami uchlácholit, ale nehnou prstem.
Průmysl si žádá levnou pracovní sílu, britský sociální systém vydržuje 5,3 milionu osob na sociálních dávkách a některé rodiny dokonce ve druhé i třetí generaci. Kolik z nich je opravdu práce neschopných a nehodili se marod, nikdo neví. Prokázat psychickou poruchu není obtížné.
Nepochybně si většina voličů brexitu přála omezit příval přistěhovalců z EU, a proto volila státní suverenitu. Boris Johnson sliboval omezit jejich počet na 200 tisíc. Okamžitě po vítězství však otevřel dveře lidem z celého světa a snížil minimální plat o 20 procent. Jak je to možné?
Inu, bez příchozích by se každá vláda musela poprat s vleklými problémy. Odstranit dlouhodobý nedostatek lékařů a zdravotních sester (zejména v domovech důchodců) by znamenalo zavést zdravotnické školy a lékařské fakulty, náklady se odhadují na miliardu liber ročně.
Mnohem levnější je dovoz zdravotních sester z Filipín, a tak vláda vydává 600 víz denně. Omezení pečovatelského státu by vyprovokovalo nepříjemnou politickou konfrontaci.
Během loňského roku přijala Británie zhruba 250 tisíc studentů, někdy i s rodinou. Tito mnohdy pofiderní vysokoškoláci se velice vyplatí. Zatímco školné pro Brity je omezeno na 9250 liber, studenti ze zámoří platí až do výše 35 tisíc (za elitní univerzity). Většina z nich, kteří na to nemají, tak studuje na mizerných školách, jež by možná vůbec neměly existovat.
Bez zahraničních studentů by školné domorodcům drasticky zdražilo. Rekordní číslo příchozích je vládě jistě nemilé, ale hospodářský pokles je ještě nepříjemnější. A tak si o dlouhodobém dopadu masové imigrace starosti nedělá.
Krátkodobá řešení problémů jsou ale Achillova pata demokracie. Levná pracovní síla je z ekonomického pohledu hotové neštěstí, snižuje výkonnost a brzdí technickou inovaci. Ještě v 80. letech byly myčky aut automatické, dnes auta umývá ručně nějaký nešťastný mladík ze zámoří za méně než minimální mzdu a po práci se vrací do svého přelidněného brlohu.
Bytová krize je katastrofální, v přelidněné Anglii je hustota obyvatel proti Česku trojnásobná a ročně se místo požadovaných 600 tisíc bytových jednotek staví pouze třetina. A ceny domů napěchovaných imigranty závratně rostou.
Samozřejmě trpí celá infrastruktura, přetížený transport, nemocnice a školy. Dochází k degradaci přírody, periférie měst expanduje. Většina přistěhovalců nemá potenciál budoucí elity a vyžaduje příspěvek na bydlení i na manželku a děti.
Zatímco přistěhovalci z Evropy (6 milionů) jsou jednoznačným přínosem, u přistěhovalců z třetího světa tomu tak není.
Jak bude jednou vypadat Británie nesourodých komunit a jaký dopad bude mít na politiku bez národní identity, nevíme. Víme ale, že demokracie je nemyslitelná bez soudržné společnosti a vzájemné důvěry. Už dnes se hroutí pečovatelský sociální stát a hospodářství stagnuje.
Poprvé se v průzkumech veřejného mínění problém imigrace objevil hned za ekonomikou. Lidé přestávají odcizeným politikům věřit. A v systému dvou stran nemají volbu. Je možná jen otázkou času, kdy se mlčící většina naštve.