Článek
Ověřit vše nelze, okolí hranice polské úřady uzavřely, ale hrozba ostrou střelbou jasně ukazuje, že tlak na hranici je extrémní. Evropská unie se sice už probudila, zostřila sankce vůči běloruským společnostem, které dopravují migranty do země, a dosáhla i toho, aby se z Dubaje, Turecka a Iráku neodbavovaly lety do Běloruska. Na hranicích se to však zatím neprojevilo.
Situace přitom není nijak nová, sousední Litva už v půlce prázdnin upozorňovala, že přibývá migrantů z Blízkého východu, kteří se do země dostali přes hranici s Běloruskem, a obvinila Minsk, že je záměrně do země přiváží, aby vyvolal tlak na EU, a dosáhl tak zrušení dříve uvalených sankcí.
Jestli to Lukašenkův režim skutečně dělal a dělá, nebo se jen přiživil na sílícím proudu běženců z Iráku, Sýrie a Afghánistánu, nechal si platit za víza, a ještě umožnil cestovním kancelářím a aerolinkám vydělat, když je pak přepravoval do Minsku, je jedno. V každém případě z toho těžil, i když dnes i on může mít těžkou hlavu z toho, kolik jich je, protože to vedlo k nárůstu proudu běženců.
Podstatné je, že Polsko i Litva a Lotyšsko chrání vnější hranici EU, což je povinností těchto hraničních zemí, ale Brusel jim v tom moc nepomáhá. Po migrační krizi z roku 2015 sice byla posílena organizace na ochranu hranic Frontex, vidět to však moc není. EU navíc odmítá dávat peníze na bariéry, protože to není v souladu s její politikou, která stále počítá s otevřeností k běžencům, jež se jí nevyplatila už v roce 2015. Tehdy byl terčem tvrdé kritiky maďarský premiér Viktor Orbán, jenž na hranicích se Srbskem také tvrdě zasahoval proti migrantům, ale pravdou je, že jeho přístup pomohl k uzavření balkánské cesty, což se ví, ale moc se o tom nemluví.
Nyní je v podobných problémech Polsko, které potřebuje pomoc. Mnohé kroky Varšavy jsou sporné a Evropská unie je oprávněně kritizuje, ale tady nejde o polské hranice, ale o hranice unijní, nota bene hranice Schengenského prostoru. Domluvit repatriaci části migrantů do Iráku je dobré, ale potřeba je především ulevit tlaku na hranici, aby kulky, o nichž se mluví, nakonec nebyly vypáleny.
S běloruským režimem se přitom nemůže zacházet v rukavičkách, pokud nejsou z ježčí kůže. Nelze zapomenout, že Minsk donutil k přistání boeing RyanAiru mířící do Vilniusu, aby mohl zatknout svého kritika Romana Prataseviče. A hrozby, že by mohl zavřít plynovod do Evropy, jsou tak nehorázné, že se proti nim ohradil i Kreml, i když Vladimir Putin si bezesporu libuje. Přesně takové situace ho posilují a on si pak může hrát na politika, který krizi vyřeší.
Má-li mít EU nějakou váhu a neztrácet podporu mezi obyvateli jednotlivých členských zemí, aby nehrozily po brexitu žádné další exity, musí ukázat, že je schopna jednat rázně a hned. Jinak je k smíchu.
Polsko ovšem musí umět pomoc přijmout. Pokud dosluhující německá kancléřka Angela Merkelová kvůli problému jedná s běloruským prezidentem Lukašenkem, nemůže si stěžovat, že to s Varšavou nekonzultovala, protože polští politici mají pocit, že se takto de facto uznává Lukašenkovo vítězství ve zmanipulovaných prezidentských volbách. Jenomže bez jednání se konflikt dá vyřešit jedině silou, o což nikdo nestojí. S Tálibánem se taky jednalo a jedná a ani v Kábulu si nemyslí, že by to znamenalo uznání. A Merkelová dosáhla toho, že běloruský prezident bude jednat přímo s EU.
Ani tvrdost při zásazích nesmí překračovat meze a zákony, stačí oběti, které už na hranici jsou. A Polsku ani EU by nepomohlo, kdyby jeho pohraničníci někoho zastřelili nebo by se prokázalo, že byl postup polských pohraničníků v rozporu se zákony. I migranti mají totiž svá práva a musí se jim dát šance požádat o azyl, protože někteří mohou opravdu utíkat ve strachu o život. To ale nic nemění na potřebě pomoci Polsku.