Článek
Aby mohly být tito specialisté nebo zdravotnická zařízení postihováni, musel by si na ně někdo stěžovat. To však většinou lidé neudělají, i když se jim platit nechce, protože jsou rádi, že zubaře, gynekologa, dobrého urologa nebo endokrinologa vůbec sehnali. Mohlo by se jim stát, že budou z evidence zase vyřazeni.
Problémem nejsou vyčuraní specialisté nebo soukromá zdravotnická zařízení, která mají lepší zázemí. Ti jen zneužívají situace, kdy je určitých specialistů nedostatek. Chovají se tržně. Vědí, že je o ně zájem, tak zvyšují ceny. A ceny se sníží, až bude dostatečná konkurence, až se vyrovná poptávka s nabídkou. To jsou klasické zákony ekonomiky, jaké dobře znali i marxisté, kteří opsali klasikou anglickou politickou ekonomii.
Je správné, že ministerstvo zdravotnictví trestá tyto nefér praktiky, na které doplácejí pacienti, ale mělo už dávno řešit, aby bylo dost specialistů – nedostatek endokrinologů byl už na konci první dekády nového tisíciletí a od té doby jich mohlo už dost vystudovat, aby nebyli stále nedostatkoví. Podobně je tomu u dalších oborů. To mohlo být už dávno vyřešené.
A na omluvu zdravotnických zařízení a lékařů je třeba také uvést, že jsou zatěžováni zbytečnou administrativou, musejí vyplňovat nejrůznější evidence, sledovat množství předepsaných léků a výkonů, platit nájem a mnohdy si dělat účetnictví, přitom mají čekárny plné. Soukromé kliniky s často nadstandardními službami, kde vše probíhá jako na drátkách, mají pracovnice, které dělají jen evidenci, aby se doktoři mohli soustředit jen na výkon, což něco stojí. Tlak na úspory za každou cenu pak vede k této absurdní situaci, kdy si účtují podobné poplatky. Zdravotnická zařízení a soukromí lékaři jsou závislí na platbách za výkony, proto se snaží šetřit na všem zbytném, nebo si za to účtovat dodatečné platby. Musejí totiž být v černých číslech. I zdravotní pojišťovny potřebují zůstat v kladných číslech. Ekonomicky je to pochopitelné, ale doplácejí na to pacienti.
Řešit je třeba jádro problémů, ne jen jejich negativní důsledky. Pokuty problém neodstraní, i když ho mohou zmírnit, než si šíbři najdou jinou kličku, když je některých specialistů nedostatek.
Není to však jen otázka zdravotnictví, ale celé regionální politiky. Ono je pochopitelné, že všichni chtějí být v Praze nebo v nějakém jiném velkém centru, kde je více šancí na uplatnění a další růst a větší vyžití. Netýká se to jen lékařů, ale nejrůznějšího typu zaměstnanců. Když však všichni chtějí být v Praze, kde sice není těžké získat místo, ale je obtížné najít bydlení, tak se rozhodnou bydlet v nějakém nedalekém městě a dojíždět, což zvyšuje nároky na dopravu ať už silniční, nebo hromadnou, jejíž kapacita se musí dále zvyšovat. Satelity jsou pod tlakem, protože jejich infrastruktura a služby nestačí a musejí se rozšiřovat, což zase stojí peníze.
Stát si musí umět spočítat, co je pro něj výhodnější, jestli ponechat stav, jaký je, nebo se snažit vývoj usměrnit, motivovat lidi, aby se v takové míře nestahovali k velkým centrům, což znamená promyšlenou podporu regionů, která nezahrnuje jen investiční pobídky, ale také zajištění komplexní infrastruktury, aby tak byly dostupné všechny služby. Málokdo půjde do okresního města, kde se mění nemocnice v léčebnu dlouhodobě nemocných. Pokud vážně onemocní, bude muset na léčení do krajské nemocnice, kam už za ním nemohou tak snadno přijet blízcí. Bude je to stát víc času a zatíží to dopravní infrastrukturu.
Pokud mizí to, čemu se dříve říkalo občanská vybavenost, roste nespokojenost. Mnohým se zhoršuje dostupnost služeb – ne každý má auto nebo ho ještě může řídit, aby si nakoupil v hypermarketu za městem, kvůli kterému se nejbližší obchody zavřely, protože přestaly být pro provozovatele výdělečné. Toho využívá opozice, zejména ta populistická. Ne že by toho mohla mnoho změnit, ale mnohým stačí popsání problému, aby dostala hlasy. Vláda si musí uvědomit, že se blíží komunální volby, a řešit to, co lidi pálí. Mocí posedlý nekompromisní Klement Gottwald moc dobře věděl, proč razil heslo „Čelem k masám“.