Článek
Tamní voliči se k volebním urnám vydali za symbolickou pochodní demokracie k oslavě jejího svátku, demokratickým volbám. Za pochodní, která v minulosti zářila na cestu americkým spojencům a symbolicky oslepovala jejich nepřátele hledající vlastní cestu. Obzvláště v období studené války to byla právě měkká síla budící pocit, že americký sen a právo rozhodovat o vlastním osudu jsou výdobytky hodné následování.
I tenkrát docházelo k různým přešlapům, vojenským výbojům, odpornému podporování diktátorů v jižní Evropě, Latinské a Střední Americe, Africe a jinde ve světě. Jenže druhá strana to dělala také. Vše se navíc dalo cynicky hájit prostředky, které světí cíl - porážku východního bloku. Z hlediska měkké síly, tedy lákavosti ekonomického a politického modelu, si zámořští stratégové pořád mohli mnout ruce. Málokdo viděl něco jiného než třpyt bohatství a hladké předávání moci po demokratických volbách.
Od konce studené války to jde z kopce a letos dojem úpadku gradoval. Nejde o to, že by prezident Trump byl první šéf Bílého domu, který se nechce lehce vzdát. Ani o to, že by snad nebylo v minulosti afér typu Watergate, kdy republikánský prezident demonstrantům instaloval do centrály štěnice. A už vůbec nejde o to, že se Donald Trump chce soudit a přepočítávat hlasy. Pokud to tamní systém umožňuje, tak proč ne.
Odmítnutí předat určité dokumenty Bidenovým lidem připravujícím se na převzetí Bílého domu ze strany americké republikánské administrativy je nehezké, ale dejme tomu. Clintonovi lidé také administrativě nastupujícího Bushe mladšího připravili taškařice v podobě vyměněných písmen na klávesnicích, zalepených stolů a podobně.
Jde o to, že v dnešní informační době mohl celý svět vše sledovat v přímém procesu. Kdyby se nejednalo o nejmocnější zemi světa, pasovanou do vůdce ostatních demokracií, byl by tamní cirkus docela zábavná cirkusácká podívaná. Takto to bylo jen smutně tragikomické. Navíc se vše sešlo dějinně ve chvíli, kdy se mohl oprávněně řadě lidí zdát Donald Trump vyznavačem stylu běloruského prezidenta Lukašenka. V tom smyslu, že co vyčítali Lukašenkovi, mohli by stejní lidé vyčítat i Trumpovi z hlediska urputnosti držení se u moci.
Výkladní skříň demokracie, Spojené státy americké, už dávno nejsou, co bývaly. Trump nakonec v průběhu svého mandátu alespoň nezačal žádné nové války, byť odstoupil od užitečných smluv o nešíření nosičů jaderných zbraní s Ruskem nebo jaderné dohody s Íránem. Vakuum vytvořené na evropských hranicích, tedy od Balkánu přes jihovýchodní Středomoří až po Střední Východ, umožnilo převzít iniciativu jiným mocnostem.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
V současné chvíli je zřejmé, že za americkými volbami, za jejich planoucí pochodní, zůstává nepříjemný odér. Takový, který k následování moc pocitově neláká. Odér nedůstojného divadla. Těžko tak čekat, že až napříště přijde na lámání chleba ve válce o vliv, budou se jiné země zavazovat k demokratickým reformám po vzoru Západu výměnou za podporu, když s jinými budou moci měnit zdroje a spolupráci za ochranu a zbraně. Důvěra se získává dlouho, ztrácí poměrně rychle. Příští prezident USA udělá nejlépe, když se bude snažit neopakovat chyby minulosti.