KOMENTÁŘ: Podzim patriarchy Putina – Alex Švamberk

Propagandistická vyjádření, že se Rusko jen brání a v roce 2022 zaútočilo, aby ukončilo násilí, zní absurdně, jako když zloděj křičí: chyťte zloděje. Stejně jako vyjádření, že mír by už dávno mohl být, kdyby Západ přestal dodávat Kyjevu zbraně. Rozhovor však měl jasný účel – nabídnout Američanům Putinův pohled v roce, kdy budou volit prezidenta. Ruský prezident doufá, že by Donald Trump – v případě svého vítězství – ukončil podporu Volodymyra Zelenského. Proto si také vybral k rozhovoru Tuskera Carlsona, který má blízko k Trumpovi a nemá rád Ukrajinu. Že nepadnou nepříjemné otázky, bylo jasné. U podobných rozhovorů s autokraty je to předem dáno. Carlson, který je známý tím, že se interviewované snaží znejistit, však nepředvedl vůbec nic.

Rozhovor byl záměrně poskytnut měsíc před ruskými prezidentskými volbami. Ne snad, že by mu hrozila porážka – kdo vyhraje volby, je dávno jasné. Není ale na škodu ukázat občanům Ruské federace, jak velký zájem vyvolala Putinova vyjádření, což má dokazovat, jak je důležitý a uznávaný.

Nechyběla ani snaha rozbít koalici zemí pomáhajících napadené Ukrajině, jak ukázala připomínka, že Poláci po Mnichovu zabrali Těšínsko a spolupracovali s Hitlerem. Putinovi však nešlo jen o kyselá „těšínská jablíčka“, hlavně si vyřizoval účty s Polskem, věčným nepřítelem Ruska, které stálo za „vznikem“ ukrajinského etnika, když popolšťovalo obyvatele dnešní Ukrajiny a nakonec rozpoutalo druhou světovou válku, když napřed podepsalo s Hitlerem dohodu, ale pak mu odmítlo ustoupit a věnovat mu gdaňský koridor. To jsou cílené lži, ovšem Putin se dopustil fatálního omylu, když zábor Těšínska situoval do roku 1939, a popletl si souslednost událostí. Data by mu poskytl jakýkoli historik zabývající se daným obdobím, stejně tak jako by mu jiný vysvětlil, že C. a K. generální štáb opravdu nehrál důležitou roli v ukrajinském národním obrození, které měl podle Putina podporovat.

Paradoxně nejvíc podobných chyb je v první části rozhovoru, kde ruský prezident poučoval Carlsona o ruské historii, jak ji vnímá Putin. V této „přednášce“ nečelil žádnému dotazu, a tak se nabízí otázka, jestli je tak přesvědčen o své neomylnosti, že se s nikým neradil, nebo se ho nikdo ze strachu neodvažuje ani opravit.

To je však vedlejší. Podstatnější je, že Putin se těchto docela banálních chyb dopustil. Nedochází mu, že už mu paměť neslouží jako dříve. Dostává se tak do situace Miloše Zemana, který byl také zvyklý spoléhat se na svou paměť, a ona ho v případě „Peroutkova“ článku „Hitler je gentleman“ zklamala. Sám si to nedokázal připustit.

Putin stárne a stáří se na něm projevuje – už není ten superman, co hraje hokej, nachází na dně moře amforu nebo letí s jeřáby; během více než dvouhodinového rozhovoru si musel držet nohu, která se mu začala parkinsonsky třást.

I na Putina přichází pověstný podzim patriarchy, kdy je stále více sám. Diktátora se všichni bojí, takže si od něj udržují odstup, a neodporuje se mu, tudíž ani nemá s kým své myšlenky konfrontovat.

Jak moc je odtržen od reality, ukázal výpad proti ukrajinskému prezidentovi Zelenskému. Toho Putin stále označuje za nacistu a spekuloval, co by mu asi řekl jeho otec Oleksandr Zelenskyj, který bojoval proti nacismu. Jenomže on proti nacismu bojovat nemohl, protože se narodil v roce 1947.  Ve Velké vlastenecké válce bojoval Zelenského dědeček. To si samozřejmě lze snadno zjistit, ale Putinovi – uzavřenému ve vlastním světě – nedošlo, že dneska už většina státníků nemá rodiče, kteří žili za druhé světové války, natož aby v ní bojovali.

I upínání se ke světu, který známe z minulosti, je jedním z projevů stáří, jež se už není schopno dál vyrovnávat s měnícím se světem. To vše však není optimální konstelace pro vymýšlení obratné strategie, ať už politické, nebo vojenské.