Článek
Ponechme stranou tyto komické bonmoty, veškerá legrace končí, když se historik několikrát zaštiťuje svou profesí a tvrdí, že si není jist, zda všechny petice pracujících požadujících trest smrti byly zinscenovány a nepředstavovaly ve skutečnosti „demokratický prvek stalinismu”, neboť „umožnily dělníkům útočit na elity”? Zřejmě demokratický potenciál udavačství? (Jindřich Štindl)
O co vlastně jde? Inu o relativizaci komunistického režimu, jak v otevřeném dopise napsal Michal Klíma, což ale pan děkan v rozhovoru v rozhlase „totalita nestála na bodácích” odmítá a má za nekorektní. „Podsouvat mi, že přikrášluji diktaturu, je nepoctivé, vedle represivních prvků zdůrazňuji i formy osvojení, což přispívá k lepšímu porozumění diktatury.“
Podle něj nestačí „popsat autoritativní rysy státu, ať už jde o ´teroristické postupy´ 50. let či pozdější jemnější formy útlaku, je důležité zkoumat i společnost, která si vytvořila vazby na režim. Jen tak je možné vysvětlit, proč diktatura tak dlouho a hladce fungovala.”
Autor těchto slov říká autoritativní, stadardní politologie rozlišuje mezi totalitní (ideologickou) a autoritativní (mocenskou) diktaturu. Pullman se odvolává na jakési „historiky všedního dne”, kteří zkoumají ony formy osvojení a vazby na režim a vysvětlují, proč diktatura tak dlouho vydržela.
To je nehorázná pitomost zpochybňující historikovu profesionalitu. Cožpak neví, že pouhé přizpůsobení nebo karierismus režim nedrží? Jaké vazby? To jsme přece zažili, lidé po sovětské invazi ztratili naději. Proto bylo disidentů tak málo. Ostatně teror a pozdější jemnější útlak udržoval režim u nás, dokud měl podporu Sovětského svazu.
V Rusku bylo ovšem jinak, bolševici vyhráli občanskou válku (1918 - 20), teror trval až do poloviny 50. let a odhaduje se na desítky milionů nevinných obětí, zničil slabou střední třídu (inteligenci) a mocně zastrašil populaci, vytvořil otrocký stát, upadat počal teprve pod tlakem závodu ve zbrojení, úpadku životní úrovně a hlavně ztráty své víry.
Takto popisuje komunismus levicový izraelský historik Y. N. Harari (Homo deus):
„K revolučnímu vzepětí není nutná početní převaha ani podpora obyvatel. Většinou se rodí ve skupinkách agitátorů a má-li mít úspěch, netřeba se ptát, kolik lidí sdílí myšlenky revoluce, ale kolik přívrženců je schopno efektivní spolupráce.
Ani ruská revoluce nevypukla povstáním milionů rolníků, jen hrstka komunistů dokázala být v pravou chvíli na pravém místě. V osudném roce 2017 čítala střední a vyšší vrstva 3 miliony, kdežto disciplinovaně organizovaná komunistická strana měla 23 000 členů. Když carovi z vetché ruky vypadla státní moc a převzala ji neméně třaslavá Kerenského provizorní vláda, chopili se otěží státu bolševici s úporností buldoka, který se zakousl do masa až na kost.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
A nepustili své sevření až do 80. let 20. století. Sedm desetiletí je u moci držely výkonné (represivní) organizace a teprve, když ztrácely soudržnost, režim padl.”