Článek
Popsat politickou krizi je snadné. Británie během pouhých tří měsíců letošního podzimu zažila pád dvou premiérů a nástup třetího, mladého a neinspirativního Rishiho Sunaka, jenž by se za normálních poměrů během své sedmileté poslanecké kariéry mohl stát nanejvýš zástupcem méně významného ministra.
Vláda toryů nedokáže ani ukočírovat svou rozhádanou parlamentní většinu, její vlastní poslanci ji kritizují víc než opozice a zklamané britské společnosti není schopna nabídnout rozumný program. Čelí hospodářské recesi způsobené šílenými výdaji na karanténu a postcovidovým útlumem světového hospodářství i ekonomickou válkou s Ruskem. Podpora konzervativců spadla na historicky nejnižší úroveň (23-25 procent).
Vysoká inflace a drahé energie rapidně snižují životní úroveň obyvatel a těm nejchudším (20 procent) nezbývá než závislost na potravinových bankách, a tak vypukla vlna stávek železničářů, dokařů, pošťáků a zdravotních sester. Deficitní hospodaření státu narazilo na strop (státní dluhopisy se prodražují) a navyšování státního dluhu by posílilo inflaci.
Článek poukazuje na „senilní“ dvanáctiletou vládu, která „ztratila reformistický zápal, pokud vůbec kdy nějaký měla a mořila se s nápravou vlastních chyb.“ Povolením referenda se dopustila historického omylu, brexit rozpoltil britskou společnost a povzbudil skotské nacionalisty, jimž kdysi labouristický premiér odevzdal regionální moc a umožnil útočit na ústřední vládu.
„Ke vší smůle se pouze voliči brexitu mezi konzervativci mohli stát ministry, a tak se zúžil výběr na „bezohledné vyžírky a pomatence“ (zřejmě tím míní Borise Johnsona a Liz Trussovou), neboť většina kariérních politiků hlasovala pro setrvání v EU.
Budiž, něco na tom všem je, ale odchod z Unie poškodil hospodářství relativně málo. Evropská komise sice zavedla celní obstrukce a vzájemný obchod Unie s Ostrovany (import/export) klesl o 16 procent, avšak Británie daleko víc z Evropy dováží a svůj vývoz do světa zvýšila o 6 procent. Tabulka hospodářského úpadku za článkem dokazuje, že za dlouhých let od úvěrové krize (2008) vzrostla ekonomika Británie o pouhých sedm procent na rozdíl od Německa, USA a Austrálie (13 – 16 procent) a produktivita práce o bídná čtyři procenta, tedy méně než v byrokratické Francii s 6 procenty a těsně nad stagnující Itálií.
„Kam se poděl flegmatický zdravý rozum“, ptají se anonymní autoři článku a citují historika sociálních dějin Davida Kynastona: „Angličané neplánují, vyhýbají se konfrontaci a zabývají se problémy, až když jim přerostou přes hlavu.“ Možná. Kdo ale sledoval vývoj západního světa, těžko si mohl nevšimnout, že během let 1980 až 2000 rostla ekonomika v průměru o 2,25 procenta ročně a od té doby stagnuje (1,1 procenta).
Společnost zestárla a voličům důchodcům na růstu hospodářství nezáleží, tak jako politikům, kteří se místo obhajoby kapitalismu a meritokracie zabývají inkluzí menšin a nákladnou přestavbou na nedosažitelný elektrický svět.
Britský pečovatelský stát narostl do obřích rozměrů. Dávky pobírá 5, 3 milionu osob v pracovním věku, téměř milion lidí se po covidu nevrátilo do práce (360 tisíc odešlo do předčasného důchodu) a masová imigrace (bez investic do infrastruktury, škol a dopravy ztěžuje lidem život a snižuje produktivitu. Státní zdravotnictví se hroutí. Jméno britské krize je Socialismus.