KOMENTÁŘ: Podivné zelenání energetického koncernu e-on - Jaroslav Šonka

Tato zpráva při prvním pohledu vypadá jako vítězství zelené politiky. Ale opak je pravdou. Ano, uhlí a atom nemají v zemích se zcela svobodným rozhodováním hospodářských subjektů perspektivu. Vzpomeňme si jen na naše debaty o záruce výkupní ceny elektřiny z nových bloků atomových elektráren – bez nich nejsou tyto plánované novostavby udržitelné. A trh je opravdu něco jiného.

Proč však na tuto zprávu reagovali němečtí Zelení podrážděně? Nejen oni se domnívají, že velké změny ve struktuře koncernu ovlivní záruky za zpracování atomárního odpadu a likvidaci atomových elektráren. U firmy e-on se tyto podle zákona uložené peníze odhadují na 14 miliard eur.

Strukturální změny, vykrojení ziskových oblastí a ponechání zbytku pro činnost jakési „bad bank“ by mohly v otázce zodpovědnosti v budoucnosti podstatně změnit perspektivu. Lze se domnívat, že dané peníze na odstranění elektráren a odpadu nebudou stačit. Původní koncern by ručil beze zbytku a následnické struktury by oproti tomu mohly hledat výmluvy.

Zelení k tomu ještě upozorňují, že již dávno požadují, aby peníze rezervované na likvidaci elektráren a radioaktivního odpadu byly spravovány fondem mimo samotnou firmu.

Veřejnost i akciový trh se tedy s dobrým důvodem domnívají, že sice budoucnost transformovaného koncernu je s obnovitelnými zdroji a inteligentními sítěmi růžová, ale protože otázka zpracování atomárního odpadu není vyřešena, obsahuje koncepce změny riskantní prvky.

Jürgen Trittin, politik strany Zelených, vyslovil podezření, že se těmito změnami má odsunout konečná finanční zodpovědnost za zbytky atomového hospodaření na stát – protože kdo jiný pak zbývá? A je nutné sledovat i trhy. Zatím se neobjevil zájemce o onen uhelný a atomový sektor firmy. Burzovně se ovšem děje něco zajímavého: Podobné výkyvy jako e-on mají i akcie koncernu RWE. Že by tam vedení přicházelo na podobnou myšlenku?

Poučení pro české poměry spočívá v tom, že v naší veřejné debatě některé sektory nákladů na oblíbenou dostavbu Temelína (a dlouhodobé výsledky) jsou formulovány s téměř socialistickým budovatelským nadšením, a ne se střídmým pohledem na realitu.

Politické hádky o tom, kdo má Temelín dostavovat, zastiňují realitu: Kdo projekt provede bez cenové záruky? A kdo umí alespoň kalkulačně představit možnosti hospodářské efektivity a zakalkulovat sem i péči o atomární odpad? Podle vylíčené německé debaty pak otázka celkové perspektivy a „neviditelné ruky trhu“: Nemají manažeři e-onu pravdu?

Čeho se chtějí zbavit, když v naší debatě panuje pro tento sektor energetiky jen rozverné nadšení? Tohle jsou jen hospodářské a technické úvahy. Raději zatím odsuňme stranou strategické debaty o ruském „dubisku“, které přeci také umí postavit atomovou elektrárnu.