Článek
Česká správa sociálního zabezpečení nestíhá vyřizovat žádosti o důchody, což je pěkný průšvih. Důchodce si musí o důchod požádat s předstihem, protože se současně musejí vyřizovat žádosti o předčasné odchody a různé valorizace. A už s těmi měla správa potíže.
Když se od ledna začalo přidávat k důchodům výchovné, lednový příspěvek nebyl do výplaty zahrnut. Správa sociálního zabezpečení nestihla důchody přepočítat, a tak je posílala důchodcům, kteří nedostávají důchod na účet, poštovní poukázkou. Nezbylo jim než pěkně mazat na poštu ještě jednou se složenkou. U důchodů vyplácených na začátku měsíce složenka často nedorazila – vzhledem k prodlužování doby a předchozím vánočním svátkům – do termínu výplaty, takže to nemohli vzít jedním vrzem. Už to byla pro mnohé komplikace. Ta by se se zrušením tří set poboček ještě zvětšila, zejména těm hůře pohyblivým a tělesně postiženým, pro které je každý metr cesty navíc složitý.
Ale nejde jen o důchody. Pokud tito lidé potřebují některou z nákladnějších zdravotních pomůcek – třeba invalidní vozík nebo matraci proti proleženinám – jsou opět odkázáni na poštu. O přidělení pomůcky jsou informováni pomocí dopisu s dodejkou v obálce s modrým proužkem. A jestliže něco chybí a je to třeba doplnit, tak jim tento dopis přijde dvakrát. Mnohdy v době, kdy u nich doma zrovna nikdo není, takže si ho nemohou převzít.
Nezbude jim pak než žádat o opakované doručení a zajistit si na ten den asistenta nebo požádat příbuzné či sousedku, popřípadě tyto lidi – pokud mají od adresáta zmocnění, které se opět poskytuje jen na poště – pro dopis poslat. V každém případě to znamená, že potřebnou pomůcku dostanou později – dokud zdravotní pojišťovna nedostane potvrzení o převzetí, tak pomůcku neobjednává.
Jistě by se dala najít řešení, aby nebylo všechno takto komplikované. Ono je trochu absurdní, že zatímco recept lze poslat elektronicky, zdravotní pomůcky, jako jsou např. inkontinenční pleny, se musejí vyzvedávat na papírový předpis. To znamená cestu navíc, ať pro uživatele, nebo asistenta, nebo příbuzné. Musejí pro něj k lékaři, s ním do zdravotnických potřeb a pak musejí doufat, že tentokrát nebudou na objednávku.
Idea, že se vše vyřeší šmahem přes datovou schránku, elektronický podpis a bankovní účet, je mimo realitu. Mnozí staří lidé prostě práci s datovou schránkou nezvládnou, nebo pro možnost ji využívat nemají doma vhodné vybavení. Ne každý je s třesoucími se artrotickými prsty schopen ovládat smartphone. Představa, že si kvůli tomu pořídí počítač s wi-fi a budou platit za připojení, je u většiny důchodců také trochu nereálná.
I výplata na účet má své háčky. Leckde, zejména v malých obchodech, které na vesnicích převažují, vám kartu nepřijmou, protože jim to snižuje příjmy. A pokud je člověk závislý na pomoci asistenta nebo sousedky a potřebuje, aby mu něco koupil, tak na to potřebuje hotovost. Málokdo svěří někomu bankovní kartu, což také banky nedoporučují. Ale jak by se dostal k hotovosti, když mu důchod chodí na účet v místě, kde není bankomat? Takových míst není málo. Bankám se nevyplatí instalovat bankomat v místech s pár desítkami nebo stovkami obyvatel. Těžko si lze představit, že by je tam banky jen tak mírnyx týrnyx začaly stavět; kdyby za to měl stát platit, tak by zachování pošt vyšlo levněji. Ale ministr rozhodl a jeho slovo je svaté. Potřeby občana jsou mu ganz egál. Zapomíná, že za dva roky bude žadonit o každý hlas.