KOMENTÁŘ: Pětasedmdesátník v kondici – Alex Švamberk

Pokud se nepřipomíná historie a řeší se aktuální problémy, jasně to ukazuje, že organizace je potřebná a funkční. Nenaplnila se slova francouzského prezidenta Emmanuela Macrona z roku 2019, že NATO je ve stavu klinické smrti. Všichni členové si jsou vědomi, že v době ruské agrese na Ukrajině je Aliance potřeba a nebylo by dobré ji jakkoli rozklížit. Chápou, že prohra Ukrajiny by bezpečnostní situaci nejen v Evropě, ale v celém světě zhoršila. Vedení Aliance si to uvědomuje i se všemi riziky, jak plyne ze Stoltenbergova prohlášení, „že s agresivním Ruskem jako sousedem nejsou žádné možnosti bez nákladů a žádné možnosti bez rizika války“.

Sice stále nepřišlo Kyjevem vytoužené pozvání Ukrajiny do Aliance, mluvilo se jen o „mostu k NATO“, ale postoj k Rusku byl jednoznačný. Moskva taky vyjádření NATO odsoudila jako „plné útočné rétoriky“ a vycházející z „mentality studené války“. V tom měla pravdu a nic na tom neměnila ani ujištění Stoltenberga, že mu nejde o prodlužování konfliktu.

Rusko napadlo nezávislou zemi a míní se vojenskou silou zmocnit velké části jejího území, takže musí počítat s adekvátní reakcí. Překročilo všechny meze, porušilo Chartu OSN. Pokud trvá na svých cílech, tak nemůže slyšet nic jiného a slova je potřeba podpořit reálnými činy.

Aliance opět prokázala svou funkci a potřebnost, stejně jako tomu bylo v dobách studené války. V roce 1949 vznikla kvůli upevňování vlády Moskvy nad východoevropskými zeměmi a vytvořila hráz proti případné sovětské agresi a funkční se stala, když o rok později propukla korejská válka. Bohužel je dál potřeba, i když po konci studené války to vypadalo jinak a Václav Havel mluvil o tom, že by se po rozpuštění Varšavské smlouvy mělo rozejít i NATO. Brzy si však uvědomil přednosti Aliance a svůj názor změnil.

Útok Saddáma Husajna na Kuvajt ukázal, že struktury NATO jsou potřeba i po konci studené války. A společná obranná aliance - NATO je skutečně obranná aliance, nikdy nevedlo žádnou dobyvačnou válku, jejímž cílem bylo získání nějakého území - je, jak bohužel ukázala ruská agrese, dobrá a potřebná.

Byť summitu minulost nedominovala, i ve Washingtonu se připomínala historie NATO, které bylo označeno ze vůbec nejúspěšnější bezpečnostní alianci. Přispělo i k omezení rizik vojenského konfliktu mezi západoevropskými státy, protože se jeho členem nakonec staly vedle Francie, Británie, USA, Kanady, Norska, Dánska, Islandu, Itálie a Portugalska v padesátých letech i Západní Německo a v osmdesátých Španělsko. Že NATO dokáže zabránit eskalaci vojenského konfliktu, se ukázalo v roce 1974, když Turecko provedlo invazi na Kypr, kde vláda řeckých plukovníků zosnovala převrat, aby se k moci dostali politici podporující připojení Kypru k Řecku.

To neznamená, že NATO neprošlo řadou krizí a nedopustilo se mylných kroků či se nevzdalovalo své podstatě. Když francouzský prezident Charles de Gaulle neprosadil, aby se působnost NATO vztahovala na Alžírsko a neomezil americkou dominanci, Paříž se postupně začala stahovat z vedení Aliance a budovat své vlastní jaderné síly. Z vojenských struktur vystoupila v roce 1966 a plně se do nich opět zapojila až v roce 2009.

Další krizi prožívala Aliance po rozpadu SSSR, jenomže války v Jugoslávii definitivně ukázaly její potřebu. V roce 1999 se pak NATO začalo rozšiřovat na východ, což nyní velmi vadí Rusku. To však nestálo stranou, už dva roky předtím byl podepsán zakládající akt spolupráce NATO a Ruska, který vedl v roce 2002 k ustavení Rady NATO-Rusko, Aliance tedy umožňovala Moskvě v rámci spolupráce nahlížet pod alianční pokličku.

Sporné bylo rozhodnutí nasadit v roce 1999 jednotky NATO k bombardování Jugoslávie bez schválení Rady bezpečnosti OSN. Šťastné nebylo ani zapojení sil NATO v roce 2011 do intervence v Libyi, které sice mělo pověření Rady bezpečnosti, ale vedlo k rozpadu země, kterou se dosud nepodařilo konsolidovat. Dobrá nebyla ani proměna části sil NATO v expediční sbory. Je pochopitelné, že se působnost NATO rozšiřuje, když teroristé z al-Káidy v Afghánistánu z blízkovýchodních zemí útočili v USA unesenými letadly na New York a Washington a pak podnikli útoky v zemích EU, ovšem jádrem musí zůstávat obrana euroatlantického prostoru.

Je dobře, že si členské země uvědomily nutnost navyšovat výdaje na obranu minimálně na požadovaná dvě procenta HDP, což většina evropských států z ekonomických důvodů nedělala. Výdaje se zdají být zbytečné do té doby, než zbraně potřebujete. Můžeme doufat, že už nebudou zaznívat slova zpochybňující pomoc napadeným zemím ze strany USA, pokud dost nepřispívají, jak to dělal Donald Trump, který tím podkopal autoritu NATO.

Nyní je však Aliance navzdory svému pokročilému věku plně funkční a v dobré kondici, i když by si samozřejmě každý přál, aby nebyla potřeba. Jenomže ve světě jsou vždy tací, kteří chtějí využít a zneužít slabosti druhých ve svůj prospěch.