KOMENTÁŘ: Parcelování Sýrie a boj s Islámským státem na vedlejší koleji - Alex Švamberk

Rozhořely se boje v Aleppu, jehož obklíčenou východní část stále drží vzbouřenci. Tvrdé střety však probíhají také u Hamá, kde se naopak pokoušejí rozšířit území pod svou kontrolou povstalci, kteří ani neakceptovali týdenní příměří. Syrské vládní jednotky válčí i v provincii Idlíb, u Damašku a na jižní frontě u Dará.

Válka se tak vrací do prvních let, obě strany, vládní a radikální sunnitská, se pokoušejí ovládnout co největší území. Syrští představitelé neustále zdůrazňují, že bojují proti teroristům. Syrský ministr zahraničí Valíd Mualim není daleko od pravdy, když říká, že teroristé z radikálních organizací tvoří páteř vzbouřeneckých skupin, silnou roli mezi nimi stále hraje Džabhát Fatah aš-Šám, což je bývalá Fronta an-Nusra. Syrská občanská válka však není  bojem proti radikálním uskupením, ale od počátku střetem odpůrců syrského prezidenta Bašára Asada s vládními silami, přičemž má i sektářský charakter, protože se bouří sunnité proti vládnoucím šíitským alávitům.

Jaké jsou záměry Damašku, jasně řekl na nedělním mimořádném zasedání Rady bezpečnosti syrský velvyslanec v OSN Bašár Dža´afari: „Syrská vláda plně obnoví kontrolu nad Aleppem.“

Zcela otevřený pak byl vůdce libanonského Hizballáhu, jehož milice bojují po boku syrských vládních sil. „Neexistují vyhlídky pro politické řešení... konečné slovo zazní na bojišti," řekl Hassan Nasralláh.

Ovšem takto nejedná jen syrský režim, své vlastní cíle sleduje každá ze skupin v zemi. Turci se dlouho do dění v Sýrii přímo nevměšovali, jen nezabezpečili hranice, takže přes ně mohla putovat pomoc pro různé vzbouřenecké skupiny i odhodlaní bojovníci, kteří se k nim přidávali. Samozřejmě mezi nimi byli i radikálové mířící do Islámského státu, odkud přijížděly cisterny s načerno vytěženou ropou a odkud také přicházeli teroristé, kteří útočili v Evropě. I když Spojené státy po atentátech v Paříži naléhaly na Ankaru, aby hranice uzavřela, ta jen opakovala, že je to nemožné.

Když však kurdské milice YPG po desetitýdenních bojích dobyly město Manbidž držené Islámským státem a zamířily dále na sever k pohraničnímu Džarábulusu, Turci na konci srpna zahájili v Sýrii rozsáhlou operaci. V jejím rámci bojovníci jimi podporované Svobodné syrské armády dobyli nejen Džarábulus, ale i Azáz, a zajistili kontrolu nad několika desítkami kilometrů hranice. Turecku na to stačily necelé dva týdny, asi třicet obstarožních tanků patton, palba houfnic a nasazení asi desítky letadel a vrtulníků.

Dokud ale nehrozilo, že by Kurdové rozšířili své území podél celé syrsko-turecké hranice, Ankara dělala mrtvého brouka. Islámský stát nepovažovala za tak velkou hrozbu jako Kurdy. Nově dokonce odmítla táhnout s kurdskými milicemi na hlavní město Islámského státu Rakku. Podle ministra zahraničí Mevlüta Çavuşoglua by to ohrozilo budoucnost Sýrie. Posílení Kurdů v Sýrii by ale především znamenalo i posílení separatistických Kurdů v Turecku, čehož se bojí Ankara jako čert kříže.

Jiní však nejsou ani Kurdové z YPG , kteří tvoří hlavní sílu v bojích proti Islámskému státu, i oni sledují vlastní cíle. Už rok stojí asi padesát kilometrů od Rakky, ale nepřiblížili se k ní ani o krok, byť sani je nejlépe setnout hlavu. Místo toho ale stále usilují o rozšíření jimi drženého území u tureckých hranic a spojit jimi ovládanou enklávu u Afrínu s oblastí u Hasaky a Kobani.

V jednom má Bašár Asad pravdu - Islámský stát i An-Nusra jsou kartami ve hře, ale hrají s nimi nejen Spojené státy, které z toho obviňuje, ale i Kurdové a on sám.  A konvoj s humanitární pomocí zničený jen krátce po ukončení příměří je v takovém kontextu, s prominutím, marginálie. Ostatně i Američanům se podařilo pár podobných lapsusů, dva dny předtím letadla jimi vedené koalice zaútočila na syrské jednotky a loni v Afghánistánu jedno rozstřílelo nemocnici Lékařů bez hranic. Drobný rozdíl je, že USA to přiznaly, zatímco Rusové nabídli x jiných možných vysvětlení. To ale v syrské realitě roli nehraje. V Sýrii se válčí naplno.