Článek
Archa zahájila svou činnost v roce 1994 s cílem sloužit jako platforma pro představování toho nejzajímavějšího ze zahraniční i tuzemské kultury. Aby už nebylo nutné chodit na představení třeba právě zmíněného Tanaky, polské Sceny Plastyczne Kul nebo Bread and Puppet Theater a dalších předních souborů do předměstských klubů nebo za nimi cestovat do zahraničí. Archa, respektive její ředitel Ondřej Hrab, znal situaci za reálného socialismu velmi dobře. Právě on pořádal napůl legální Tanakova vystoupení.
Potlačování kulturních aktivit bylo za vlády KSČ v rámci boje proti ideologické diverzi velmi rozsáhlé a lidé je citlivě vnímali. S nějakou podobou zákazu činnosti se setkávaly stovky umělců od známých až po amatérské.
Archa svůj úkol dobře plnila, díky ní mohla Praha vidět první inscenaci Roberta Wilsona, společné vystoupení minimalisty Philipa Glasse s beatnickým básníkem Allenem Ginsbergem, Diamandu Galás, taneční soubory Sankai Juku, Ultima Vez choreografa Wima Vandekeybuse a Rosas choreografky Anny Teresy De Keersmaeker. Mnozí zahraniční umělci spolupracovali i s českými kolegy.
V Arše také své schopnosti rozvíjel Jaroslav Dušek s Vizitou nebo Petr Nikl a pominout nelze ani vlastní představení dokumentárního divadla zaměřené na postavení minorit a běženců a především inscenaci Havlovy poslední hry Odcházení. Celkem bylo akcí přes pět tisíc a viděl je přes milion diváků. V posledních letech, pravda, už Archa nepůsobila jako ten, kdo ukazuje nové trendy, také kvůli tomu čelila kritice, ale ani to by důvodem ke konci nemuselo být.
Problémem byly finance, provoz takovéto výjimečné a technicky dobře vybavené scény není levný. Žádné nekomerční divadlo už takové vybavení nezískalo, stačí navštívit Divadlo X10. Archa navíc dostala i prostředky na druhou rekonstrukci po povodních v roce 2002 a nikdo se tomu nepodivoval, byla symbolem. Její prostor v centru navíc přitahuje pozornost dalších zájemců, kteří by jej rádi využili.
Je skoro příznačné, že kromě Archy letos končí i ředitel galerie Rudolfinum, v době, kdy skonal Karel Schwarzenberg, který byl velkým milovníkem velmi extrémního umění a nesl Havlův odkaz i v době protestů dvou chartistů Johna Boka a Jiřího Gruntoráda kvůli mizerným důchodům, které mají, protože za komunistů nemohli vykonávat práci, na kterou měli kvalifikaci.
Konce Archy je tak symbolický a představuje nepříjemné vítězství známého výroku, že o peníze jde vždy až v první řadě.
Na kultuře se navíc šetří snadno. Když skončí Archa, nepůjdou lidé do ulic, stejně tak nikdo nebude demonstrovat před Českou televizí kvůli tomu, že ruší jediný pořad o výtvarném umění ArtMix. Na Kavčích horách také dbají na sledovanost, a tak na chvíli opět zapomenou, že jsou veřejnoprávním médiem. Kde není žalobce, tam není soudce, což ostatně můžeme vidět i v případě chátrajícího památkově chráněného nádraží Vyšehrad. Jeho opravu se nedaří prosadit. A další už přemýšlejí, jak nahradit také chráněný železniční most pod Vyšehradem. Napřed se nechá zchátrat, aby se pak ukázalo, že už opravit nejde.
S takovýmto přístupem se však nikdo nemůže divit, že společnost postrádá kohezi a je rozdělená. Není, co by ji sjednocovalo, zejména když pro někoho zákony neplatí. Krédem dne je šetřit, ale současně se plánuje další přestavba budovy pražského hlavního nádraží, která přitom slouží a v případě nutnosti by se z ní daly odstranit obchody. Na to peníze jsou, ale na ArtMix nebo živou kulturu ne, byť jde o řádově mnohem menší sumy.
Předseda Senátu ve svém adventním poselství správně mluvil o tom, že společnost je extrémně rozdělená, že se do krve hádají na srazech abiturienti a vyostřují se mezigenerační spory. Vyzývá k tomu, aby nejen politici změnili své chování, upustili od nesmiřitelnosti a hledali kompromisy a dlouhodobě funkční řešení, která by přesáhla čtyřleté volební období. Uniká mu ovšem, že problémem není jen propast mezi vládními a opozičními politiky, ale hlavně mezi vysokými politiky a obyčejnými obyvateli, kteří nepředstavují jednolitou masu, již lze ohlupovat stejnou komerční kulturou. Tento překrásný nový svět je ovšem koncem civilizace, jak se prorocká dystopie Aldouse Huxleyho Brand New World u nás překládala.
