Článek
Buď je naivita Západu opravdu bezmezná, nebo chtějí politici dokázat sobě i veřejnosti, že neztrácejí víru v kompromis. Cožpak by Amerika tolerovala vedle sebe stát, jenž by usiloval o její zničení?
Nedávný průzkum veřejného mínění (Palestinské středisko pro politiku), že 82 procent obyvatel Západního břehu a 72 procent Gazanů schvaluje pogrom ze 7. října. Jak by ne, vždyť už čtvrtá generace Palestinců se od mateřské školy učí nenávisti vůči Židům a rodiny sebevražedných atentátníků se oslavují a dostávají velké odškodné. Naprostá většina považuje Izrael za uzurpátora arabského území, jehož je nutno zničit. Kdyby se dnes na Západním břehu konaly volby, Hamás by s přehledem vyhrál.
Jak by chtěl Biden takovou nenávist změnit v pokojné soužití? Mají-li si palestinští Arabové sami slušně vládnout, museli by projít „denacifikací“, jakou provedli Němci po druhé světové válce. To by despotickou Palestinskou samosprávu nemohlo nikdy napadnout. Po vzniku Izraele Palestinci všechny nabídky státnosti nejen odmítali s požadavky, jež by Izrael zničily, ale po jednání v Oslo (1993) a v Americe (2000) vypukly nepokoje, jež způsobily tisíce obětí. A nebýt tvrdého postupu izraelské armády, tak by se to dnes na Západním břehu opakovalo. Od 7. října už bylo více než 3000 teroristů zatčeno a 237 přišlo o život. Představa, že by se Palestinská samospráva, která jásala nad pogromem, stala garantem míru v Gaze, je přímo absurdní.
S nápadem na rozdělení malé Palestiny přišli Britové během povstání Arabů (1936–39), když zjistili, že soužití Židů a Arabů v jednom státě narazilo na arabský odpor. Porušili tím ovšem svůj mezinárodní mandát a místním Arabům poskytli pochybenou identitu Palestinců. Nejen arabské státy, ale i Západ nese vinu za globální status věčných uprchlíků, jejich dětí a vnuků, které živí OSN, a jedinou politikou v uprchlických táborech je nenávist vůči Izraeli.
Kontroverzní izraelský premiér Benjamin Netanjahu se dopustil katastrofální chyby. Islamistický Hamás toleroval, aby rozdělil Palestince a zabránil vzniku nezávislého palestinského státu, jenž by útočil na Izrael z druhé strany. Spoléhal na moderní techniku a zapomněl na sebevražednou nenávist religiózních odpůrců. Už tři měsíce je Izrael přinucen válčit s Hamásem v přelidněné Gaze za ohromných ztrát tamního obyvatelstva i izraelských vojáků a s malou nadějí na kompletní vítězství. Podle odhadu prý z 25 000 teroristů zlikvidoval pouze pětinu. Přibývají útoky Húsíjů a Hizballáhu, za nimž se skrývá fanatická a zanedlouho i nukleární íránská velmoc.
Má-li Západ ubránit Izrael, měl by považovat představitele Palestinců za vyvrhele a přestat je financovat. Připravit je o mezinárodní status. Kdysi se mluvilo o jiném než dvoustátním řešení konfliktu. Arabům by se měla nabídnout finanční pomoc za přijetí Palestinců. Gazu by dostal Egypt, Západní břeh Jordánsko. A těch 450 000 izraelských osadníků (bez Jeruzaléma) by se jistě smířilo s životem pod jordánskou vládou, vždyť milují Judeu a Samaří víc než Izrael.