KOMENTÁŘ: Palestinci všem ukázali, v jak nebezpečném světě žijeme – Alex Švamberk

Izrael byl tentokrát – podobně jako před padesáti lety při útoku egyptských a syrských sil, kterým začala jomkippurská válka – zaskočen. Ukázalo se, že ani izraelské protiraketové systémy nejsou všemocné, když jsou vypalovány velké salvy raket, které zahltí jeho schopnosti obrany. Ale hlavně se ukázalo, že žádná zeď nikdy není neprodyšná. Palestinci našli způsoby, jak ji překonat nebo se jí vyhnout.

Hamás, který útok zahájil pod záminkou ochránit mešitu al-Aksá před dalším znesvěcováním, sice mluví o vyhnání okupantů a velkém návratu, šanci porazit Izrael ale nemá a dobře to ví. Potřebuje však na sebe upozornit v době, kdy se prohlubují nedávno vytvořené vazby mezi Izraelem a sunnitskými státy z oblasti Perského zálivu, které by mohly odsunout palestinský problém ještě víc stranou. Hlavně by však mohla oslabit podpora proudící do Pásma Gazy z různých arabských zemí a šéfové Hamásu by měli méně peněz.

Pokud uspěl jeho gangsterský únos izraelských občanů a odvlečení mrtvých těl Izraelců, dává mu to šanci něco vytřískat v dalších jednáních třeba o propuštění vězněných palestinských špiček. Hamás moc dobře ví, že v demokraciích je každá ztráta lidského života vnímána velmi citlivě, a velmi cynicky toho zneužívá. Jemu na životech – nejen Izraelců, ale ani obyčejných Palestinců – nezáleží.

Hamás navíc využil stávající propasti v izraelské společnosti, která není tak jednotná, jak byla před padesáti nebo pětasedmdesáti lety. Dále ji prohlubují snahy premiéra dávno ne už krásného Bibiho Netanjahua reformovat soudní systém. Tady se však zřejmě přepočítal, protože po napadení šly problémy stranou a Izraelci se sjednotili.

Spektakulární akce je ale také vzkazem dovnitř, potřeba ukázat vlastnímu lidu, že dál bojuje za práva Palestinců, jejichž osud už přestává stát v centru zájmu. Demonstruje, že právě on, a ne slabé hnutí Fatah, které vede samosprávu na Západním břehu Jordánu, udává hlavní tón.

Hamás však nemá sám prostředky podniknout takovýto rozsáhlý útok, kdy jím vypálené rakety dopadají dokonce už i na Tel Aviv. A tady se od dlouhého palestinsko-izraelského konfliktu přechází k regionální politice a geopolitice. Hamás je podporován libanonským šíitským hnutím Hizballáh, za nímž stojí Teherán, jenž se – velmi decentně řečeno – dlouhodobě proti Izraeli ostře vyhraňuje. Touto podporou Írán dává Palestincům najevo, že on jako jeden z významných regionálních hráčů na ně nezapomíná, což mu může získat podporu Arabů i jinde. Hlavně se však po uzavření Abrahámovských dohod mezi Izraelem na jedné straně a Bahrajnem, Spojenými arabskými emiráty, Súdánem a později i Marokem na straně druhé snaží zabránit sbližování Saúdské Arábie s židovským státem. To by totiž znamenalo mocenský posun v oblasti. Hlavním rivalem Teheránu v oblasti je právě Saúdská Arábie a ta by se nyní spojila s vojensky a technologicky silným Izraelem, s arcinepřítelem, po jehož zničení volá. To by Teherán oslabilo. Za to íránskému vedení stojí obětovat i šanci na zrušení sankcí proti své zemi, která je stále více jen teoretická.

Pominout nelze ani to, že Írán je hlavním spojencem Ruska, které vede válku na Ukrajině. V Moskvě jsou určitě rádi, že se pozornost nyní trochu odvrátí od rusko-ukrajinského konfliktu, i když s ním nemají nic společného.

Napjatá situace ve světě ukazuje, že je potřeba být připraven, mít spojence a stát po jejich boku a nezapomínat na to, že vnitřních rozporů je vždy někdo připraven využít. Musíme si uvědomit, kdo jsou hoši z Hamásu a kdo za nimi stojí a o co jim jde. Rozhodně ne o blaho palestinského lidu. Jsou to teroristé.

Podle toho by se mělo také k Pásmu Gazy přistupovat. Palestinci se tam neobejdou bez zahraniční pomoci, ovšem má-li jejich vedení dost prostředků na podniknutí takovéhoto útoku, tak lze poskytovat jen úzce cílenou pomoc v podobě potravin a zdravotnického materiálu, a i u té přísně kontrolovat, kam jde. Až se objeví srdcervoucí záběry zničených domů v Gaze a palestinských obětí, je potřeba si uvědomit, co jim předcházelo.