Článek
Spor o to, jakou povahu komunistický režim vlastně měl, se nově rozhořel po útoku některých intelektuálů na historika Michala Pullmana, který spolu s dalšími tzv. revizionistickými historiky tvrdí, že je třeba studovat nejen mechanismy moci během komunistické éry, ale i každodennost režimu. A že výzkum ukazuje, že režim měl ve společnosti jistou míru legitimity a podpory.
Pullman a další historici uznávají, že režim byl represivní a dopouštěl se zločinů, ale upozorňují, že i tak se s ním nemálo lidí sžilo, a mnozí oceňovali kupříkladu jeho sociální politiku. Upozorňují, že to nebyl klasický diktátorský režim, v němž na jedné straně stojí mocenská junta, na straně druhé ovládaný zbytek společnosti, ale že s pomocí komplikovaných mechanismů prostupoval celou společností, která byla ve vztahu k němu většinově konformní.
Antikomunistický tábor tuto interpretaci odmítá. Režim dle něj mohl existovat jen kvůli strachu a zastrašování, žádnou vlastní legitimitu neměl ani negeneroval. Pullmana a další revizionistické historiky obviňují z relativizace zla, které představovala komunistická totalita.
Jenže komunistická éra nebyla monolit, měla různé podoby – od stalinské „totality“ v padesátých letech přes liberalizaci let šedesátých až po normalizaci, o níž dokonce i Václav Havel psal jako o „posttotalitním režimu“. Největším interpretačním oříškem je právě Pražské jaro.
Když totiž zavládly během první poloviny roku 1968 relativně svobodné poměry, většina společnosti spontánně podporovala socialismus s lidskou tváří, nikoliv návrat kapitalismu a demokracie západního typu. Bez invaze by sice volání po obnovení politického pluralismu zřejmě sílilo, jisté ale je, že až do ní mělo reformní vedení silnou společenskou podporu pro svoji „třetí cestu.“
Přesto když byl zřizován Ústav pro studium totalitních režimů, parlament rozhodl, že za období totality bude považována celá komunistická éra včetně roku 1968. Bohužel tak zcela pominul nemalou míru demokratizace i spontánní obnovu občanské společnosti. A nevysvětlil, jak v údajné totalitě mohly vzniknout významné tvůrčí počiny, zejména v literatuře a filmu, které se zatím nepodařilo překonat ani 30 let po pádu komunistického režimu.
Výše řečené není jakýmsi omlouváním komunistického režimu. Spíše poukazuje na podivnou schizofrenii, která u nás ve vztahu ke komunistické minulosti panuje. Revizionističtí historici nečiní nic horšího, než že upozorňují, že komunistický režim byl o mnoho vrstevnatější fenomén, než jako ho popsal kupříkladu deklaratorní zákon z roku 1993, který ho odsoudil jako zločinný. A než jak ho pak definoval zákon o zřízení ÚSTR.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Dnešní výročí je tedy příležitostí se nad některými aspekty komunistické minulosti i jejím poněkud prefabrikovaným posuzováním v jistých intelektuálních a politických kruzích zamyslet. Důležité je to i proto, že bez pochopení toho, jak režim skutečně fungoval, nepochopíme mnohé, často problematické aspekty postkomunistické éry, s nimiž se potýkáme dodnes.