Článek
A tak už dnes v médiích občas probleskne zlovolná poznámka o neúnosných nákladech na úkor našinců. Nějaký Ukrajinec získal přednostně místo v domově důchodců, na něž čekali Češi, a co teprve budování ubytoven pro běžence, když naši bezdomovci postrádají střechu nad hlavou.
A vůbec, jak dlouho hodlá stát vydávat miliardy na migranty? Máme snad živit lidi, kteří nechtějí pracovat? A ve školách i školkách nejsou všude místa pro české děti. A tak by se dalo pokračovat. Začíná to nepřátelským brbláním, neboť bližší košile než kabát, a končí nevraživostí. Na dětském hřišti jedna milá paní nepustila tříletého ukrajinského kloučka na klouzačku. Co s tím? Držme se fakt.
Statistiku ale čte málokdo, proto by měla ministerstva informovat veřejnost a vysvětlovat situaci, ba dokonce i propagovat pozitivní náhled. Z dat MV vyplývá, že se u nás po třech měsících války přihlásilo k pobytu 241 tisíc Ukrajinců. Hlásit se nemusejí děti mladší 15 let, ty tvoří zhruba třetinu uprchlíků. Z celkového počtu dospělých tvoří ženy 43 procent, děti 37 procent, muži ve věku 18–64 let 16 a senioři 3,5 procenta. A většina, 50 tisíc, si už našla práci. Staráme se tedy převážně o ženy, děti a starce, nikoli o mladé muže, jak tomu bývá v případě muslimské migrace.
Tato vlna příchozích na rozdíl od situace v Polsku nepředstavuje masovou imigraci a je dočasná, většina lidí se chce vrátit domů. Jistě, válka může trvat rok i déle a ne všichni se budou moci rychle vrátit do zdevastované země nebo nebudou chtít žít v ruské okupační zóně. Takové rodiny bychom měli přijmout s otevřenou náručí. Jejich děti se naučí česky za rok za dva bez nejmenších potíží. Jsou Slované, a zejména ti ze západní Ukrajiny jsou nám jazykem, návyky i chováním velmi blízcí. Máme s nimi třicetiletou zkušenost a firmy si je nemohou vynachválit. Stavebnictví, zemědělství i pohostinství jsou na nich závislé.
Česko má vzhledem k dlouholetému propadu porodnosti katastrofální nedostatek lidí. Téměř v každém autobuse, vlaku a tramvaji vidíme plakáty s nabídkou práce. Stavebnictví i dopravě hrozí kolaps. Podpora uprchlíků není jen charita, ale také investice. Už dnes významně přispívají do našeho deficitního důchodového fondu. Pokud by jich tu zůstal dostatečný počet, zachránili by důchody „Husákových dětí“.
Četl jsem nedávno nenávistný článek kritizující vládu, že s „trestuhodnou naivitou podporuje masové přesídlování lidí z oblastí, kde neprobíhají boje“. To snad měla provádět selekci? Ukrajina je stát ve válce a nemůžeme mít mužům povolaným do zbraně za zlé, že posílají své ženy a děti do bezpečí.
Autoři textu dokonce tvrdí, že dnešní příchozí, v součtu se svými rodáky, co tu už žijí a pracují (200 000) činí „pět procent obyvatel a jako silná menšina ovlivní život v zemi k obrazu svému“. Není to pravda. Vždyť tu máme ženy, děti a starce dočasně, nikoli celé rodiny, a nevíme, kolik jich zůstane.
Ale i kdyby. Žil jsem před 50 lety v polské čtvrti v Londýně, po níž zbyl už jen kostel. Enklávy evropských přistěhovalců v druhé a třetí generaci mizí, dokonce i naše historicky usedlá těšínská menšina Poláků podléhá dlouhodobě asimilaci tak jako Maďaři na Slovensku.
S nenávistí je těžké zápasit, ale vyložené lži a nepravdy je zapotřebí potírat. Xenofobie je přirozená lidská vlastnost a lidé mají právo na svůj domov. Příchod Ukrajinců rozhodně soudržnou českou společnost neohrožuje a je vítaným přínosem.