Článek
Nyní bohužel dochází na její slova. Možná, že se nový vůdce Sýrie Ahmad Šara skutečně snaží oprostit od své teroristické minulosti, kdy stál v čele syrské odnože Al-Káidy známé jako Fronta an-Nusra, tak jako přestal používat své nom de guerre abú Muhamad Džulání. Možná se v něm obě jeho osobnosti sváří, ono je těžké nemstít se lidem, kteří proti tobě bojovali. Může to však také být jen maska ukazovaná Západu, podobně jako když palestinský vůdce Jásir Arafat říkal, že přichází do OSN vedle zbraně bojovníka i s olivovou ratolestí, dál však přitom plánoval atentáty.
I kdyby však platilo to první, tak Šara nemá pod kontrolou všechny skupiny, které se podílely na svržení Bašára Asada.
Ani „jeho“ uskupení Haját Tahrír aš-Šám není koherentní, tvoří ho několik skupin, mezi nimiž měla hlavní úlohu právě Fronta an-Nusra. Spolu s Haját Tahrír aš-Šámem však táhla na Damašek; a postupně ovládla Sýrii i další uskupení. Vzhledem k délce a urputnosti syrské občanské války, která propukla 15. března 2011 za arabského jara, se nedá čekat, že se všechny jizvy hned zahojí.
U moci navíc není nějaká umírněná skupina vzešlá z voleb, nýbrž dobře vycvičené milice, respektive jejich vůdci. Jednotlivé skupiny se postupně zařazují do syrské armády, přičemž je snaha přervat stávající vazby, aby mohly vzniknout jednotné ozbrojené síly.
Nikdo však nemůže tušit, kam se bude vývoj ubírat.
Bohužel jsou tu varovné příklady. V Iráku po svržení Saddáma Husajna začaly řádit šíitské milice, které si to bez skrupulí vyřizovaly s dříve vládnoucími sunnity. To vedlo k sektářským bojům, jež málem přerostly v občanskou válku, a Američané měli s potlačením následné sunnitské vzpoury větší problémy než se svržením samotného Husajna. Po odchodu Američanů se sunnitští radikálové vrátili pod vlajkou Islámského státu vzešlého z Al-Káidy. A to Irák ještě nebyl tím nejhorším případem. Z kdysi bohaté Libye se stal rozpadlý stát. Pravda, v Sýrii Asada nezabili jako psa, mohl odletět do Moskvy, on také byl mnohem kultivovanější než zelený revolucionář Muammar Kaddáfí (ne snad že by byl Kaddáfí ekolog, ona je zelená barvou islámu), ale k nové vládě Sýrie je potřeba přistupovat opatrně a nezapomínat na minulost jejích současných lídrů. I s pomocí této zemi by se mělo postupovat opatrně, aby se dostala k těm, kdo ji skutečně potřebují.
Nelze taky zapomínat, že Haját Tahrír aš-Šám a spol. ovládají jen část Sýrie, vzbouřenci na jihu nové vedení nepodpořili a Kurdové na severovýchodě už vůbec ne.
Na jihu se někteří drúzové ze syrské části Golanských obracejí k Izraeli, protože vidí v novém vedení pro sebe hrozbu. Sto významných drúzských představitelů navštívilo drúzy v Izraelem okupované části Golanských výšin. Drúzové patří k nejloajálnějším nežidovským občanům Izraele. Ten už nabídl ochranu i drúzům na syrské straně.
Vysloveně nešťastné by bylo stáhnout ze země zbylé americké vojáky, jak to plánuje Donald Trump, který chce omezit americké angažmá v zahraničí. Představují jednu z mála pojistek, aby Kurdy obývané území nenapadli dnešní vládci Sýrie a Turecko, které považuje Kurdy za větší nebezpečí než jakékoli sunnitské teroristy.
Tady lze doufat jen v to, že Trump nebude spěchat, protože je těžko představitelné, že by nové syrské vedení přijalo na svém území jiné zahraniční síly než ty, které už tam jsou.
