Článek
Snahou ministerstva je snížit počet vězňů, protože věznice jsou na hraně kapacity a dávno neplatí, že vězni jsou levná pracovaní síla. Vězeňský systém je nákladný. Je proto otázkou, zda posílat do vězení chronické neplatiče výživného. Když budou v base, stejně žádné platit nebudou. Stejně tak je otázkou, jestli poslat do vězení drobného zlodějíčka, alkoholika, který je v podmínce a chytí ho, jak se pokusil ukrást v samoobsluze ovocné víno. Přinejmenším v tom druhém případě to moc smyslu nedává, u toho prvního je to složitější, protože někteří neplatiči výživného raději na poslední chvíli zaplatí, než by skončili za mřížemi.
Trest vězení má - alespoň pro většinovou společnost - stále ještě silný odstrašující efekt. Nikomu se nechce jít za mříže. Jasně to ukazuje případ Romana Janouška, který dělal úplně všechno, aby po dopravní nehodě nedostal nepodmíněný trest. Když ho dostal, tak se všemi možnými způsoby snažil odložit nástup do vězení a dostat se z něj ven dříve. I mnohým podvodníkům velkého formátu se za katr nechce. Když měl Tomáš Pitr, odsouzený na desetimilionové daňové podvody, nastoupit na pět let do vězení, raději utekl do ciziny. Nově by zřejmě mohl - pokud by tak rozhodl soudce - nepodmíněnému trestu uniknout. Musel by zaplatit značnou sumu, ale ne zrovna příjemnému pobytu za mřížemi by unikl. Je to ale dobře? Není správnější, že ve vězení nakonec skončil vzhledem k velikosti podvodu a všichni mohli vidět, že trest dopadá na všechny v zásadě stejně?
Ministerstvo spravedlnosti zavádění peněžních trestů také hájí tím, že se takto oběti dočkají snáze odškodnění. To je pravda jen částečně. Pokud se trestného činu - třeba založení požáru v nějaké kůlně, který se rozšíří na dům - dopustí bezdomovec žijící z ruky do úst, stejně by se oběti ani po novele žádné větší šance na odškodnění nedočkaly. Pokud se však podobného činu dopustí syn bohatého podnikatele, jehož rodiče budou mít na odškodnění, udělí se peněžitý trest. Ve vězení pak stráví kratší dobu, pokud do něj vůbec bude poslán.
Vypadá to logicky, jenomže to podkopává jedno základní pravidlo - před zákonem jsou si všichni rovni. Vytváří to nebezpečný precedens, že všichni jsou si rovni, ale ti movitější rovnější - mohou se vyplatit. To je velmi nebezpečné a je zvláštní, že si to neuvědomují předkladatelé v Česku, kde je historická zkušenost s tím, k čemu odpustky vedou.
Právě prodej odpustků za hříchy, na nichž bohatla katolická církev, vedl k její tvrdé kritice Jana Husa, který navazoval na Johna Wycliffa. Neochota církve se reformovat a upálení Jana Husa v Kostnici nakonec vedly k husitským válkám, které rozvrátily společnost. Protože se katolická církev nedokázala reformovat, nakonec se od ní oddělili protestanti a anglikáni. Skutečně jsou tvůrci novely tak slepí, aby si neuvědomovali její dopad?
Ještě horší byl nápad ukládat i za zvlášť závažné trestné činy, jako je znásilnění, alternativní tresty, tedy veřejné práce nebo pár let domácího vězení, který nakonec - zřejmě po kritice od Nejvyššího státního zastupitelství - padl. To bylo směšné, i když bych měl spíš napsat, že to bylo k pláči. Skutečně měli mít lidé, kteří se dopustili takového činu, možnost očistit se pár desítkami hodin veřejných prací? Oběť, která si může nést následky takovéhoto činu celý život, bude každý den potkávat pachatele? Je to v pořádku? Nedávno se vedl velký a naštěstí úspěšný boj za zpřísnění trestu za znásilnění a sexuálního násilí a pár měsíců poté mohlo jít všechno do kopru v rámci rozvolnění celého trestního řádu, kdy nebudou všem dost jasné skutečnosti, co a jak se trestá. Alternativní tresty za znásilnění naštěstí padly, ale návrh vyvolává oprávněné obavy, kolik nástrah se v novele ještě může skrývat. Už nyní přitom panuje u mnohých trestných činů pocit, že tresty za ně jsou neadekvátně nízké, a takto pojatá novela tento pocit jen umocní. Podkopá důvěru veřejnosti v soudní systém a nažene ji do ruky různých protestních antisystémových hnutí, která jsou beztak silná, čemuž se nebude možné divit. Slova o ohrožení demokracie jsou nadužívána, ale v tomto případě platí.
Ministerstvo spravedlnosti by mělo slyšet na kritiku ze strany Nejvyššího státního zastupitelství, médií a veřejnosti, postavit se k ní čelem a v této podobě novelu odpískat. Sice by neušetřilo za vězně, ale pro stabilitu společnosti by to byl ten nejlepší krok. Mělo by pamatovat na rčení, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.