KOMENTÁŘ: Odkaz premiéra Renziho evropským politikům – Thomas Kulidakis

Italští voliči totiž podle nejrůznějších průzkumů nehlasovali ani tak o změně ústavy, která měla usnadnit fungování budoucích italských vlád. V tomto ohledu byl Renziho postup pochopitelný.

Pokud chtěl uskutečnit alespoň nějaké opravdové reformy, ústava z roku 1948 mu to moc neumožňovala. Dala enormní sílu oběma komorám parlamentu v Římě, které odvolávaly jednu politickou reprezentaci za druhou.

V Itálii byla považována za výjimečně stabilní taková vláda, která vydržela déle než rok. Pro úspěch střednědobých i dlouhodobých plánů vládnutí je ale potřeba být u moci alespoň celé jedno volební období.

Krok směrem ke stabilitě omezením vlivu horní komory, aniž by došlo ke ztrátě demokratických základů systému, by se ještě možná Italům mohl jevit jako prospěšný. K Renziho smůle však dal parlament zelenou jeho návrhu minulý rok. Tedy v době, kdy jeho popularita dosahovala takových výšin, že v podstatě s klidným srdcem mohl spojit návrh ústavních změn se svým osudem.

Od té doby se ovšem změnilo mnoho věcí a jeho obliba u veřejnosti nabrala sestupný směr. A zde je třeba říci, že v řadě věcí doplatil i na to, co nemohl ovlivnit.

Referendum se proměnilo v hlasování o jeho osobě. Italští voliči byli například nespokojení s vývojem migrace směřující do Itálie. Celkem oprávněně se cítili opuštění a zrazení zbytkem Evropy. Za vše vinili svého premiéra, který zase vinil ostatní členské státy Evropské unie za to, že nejsou solidární. Jediné, čeho se mu podařilo u svých partnerů a takřečených přátel plavících se na jedné unijní lodi dosáhnout, byly sliby. Zpravidla prázdné, které zůstaly převážně na papíře. Ať už se jedná o pomoc finanční, posílení kapacit migračních úředníků nebo doposud zcela neuplatněné schválené a platné kvóty.

Stejně tak vedla Italy k nespokojenosti neutěšená ekonomická situace, nezaměstnanost a stále rostoucí státní dluh dosahující více než 133 procent HDP. Jenže co naplat, Itálie je v eurozóně a ta je stále nedotaženým projektem.

Zatímco tedy například Německo prosperuje z hodnoty eura, které je slabé i díky zemím jižního křídla společné měny, Italové nemohli dále devalvovat. Politika přerozdělování zisků stále v tomto bloku chybí. Ba co víc, Italy rozezlil také plán opětovné sanace bankovních ústavů z veřejných zdrojů. Ale i v tomto měl Renzi velmi svázané ruce. Dobrá vůle ostatních mu nepomohla, potřeboval konkrétní kroky.

Není se tedy co divit, že Renzi prohrál. Hlasovali tak i levicoví voliči, kteří mu předtím dopomohli k moci. I proto je zřejmé, že hlas proti ústavním změnám není automaticky hlasem pro italské populisty. Poučením pro ostatní politiky hlavních stran členských zemí Evropské unie je, že by měli okamžitě upustit od upřednostňování vlastních sobeckých zájmů. Čím více bude Unie spolkem států, které si nevycházejí vstříc, tím dříve čeká politiky podobný osud jako Renziho. Protože voliči budou za neakceschopnost primárně volat k odpovědnosti právě je.