Článek
Rétorika politiků by se přitom poslouchala daleko lépe, kdyby vždy místo slov následovaly i konkrétní činy. Jak je tomu v současnosti, zda jsou příslušné instituce i celá společnost dobře připraveny na hrozby a krize neklidného světa kolem nás, má každý jednotlivec možnost posoudit a udělat si názor sám. Jak tomu však bylo v těžkých dobách a krizích v minulosti?
Nabízí se celá řada příměrů, zůstaňme však u takového, který se reálně dotkl našich předků v předvečer druhé světové války ve 30. letech. Opravdu zajímavou kapitolou bylo přijímání zákona č. 131 o obraně státu v roce 1936. Proslovy a výroky politiků z této doby se přitom dochovaly a jsou dostupné. Z toho si tak můžeme udělat obrázek, jak vyhrocená mnohdy debata o tehdejší obranyschopnosti země byla a kdo se choval státotvorně a kdo naopak jen sbíral laciné politické body a čekal na příležitost, jak ze situace vytěžit maximum pro své mocenské zájmy. Je to myslím poučné i nadčasové zároveň.
Zákon se připravoval téměř dekádu od roku 1927, Československu totiž na rozdíl od jiných evropských zemí (např. Francie, Itálie či Polska) chyběla krizová legislativa, která by sjednocovala úsilí státu při obraně země. Postupně se hledal u obranyschopnosti země kompromis mezi ekonomickou náročností, a to i v souvislosti s dlouho doznívající velkou hospodářskou krizí z počátku roku 1929, a požadavky vojenské správy, která si uvědomovala, že protáhlý tvar země a komplikované vztahy téměř se všemi sousedy kladou velké požadavky na připravenost k obraně. Výjimku tvořilo ze sousedů jen Rumunsko jako spojenec v rámci Malé dohody. Zlom však představoval nástup Adolfa Hitlera k moci v lednu 1933, který se agresivními plány nijak netajil. Vše ještě umocnil definitivní krach ženevské odzbrojovací konference. Bezpečnostní hrozby ve střední Evropě tak byly postupně natolik výrazné, že zákonodárci museli začít konat a urychlit i schvalování zákona o obraně státu.
Vše se však netočilo jen kolem jednoho zákona. Přípravy na obranu vyžadovaly mnohé bolestivé kompromisy, jeden z nich se týkal i nutných změn v délce prezenční služby. Ta byla nakonec v roce 1934 zavedena jako dvouletá, uvažovaná změna dokonce na tříletou službu se už v roce 1938 nestihla realizovat. Obhájit si nepopulární kroky bylo na vládních politicích. Cesta k jejich prozření však nebyla ani tak vždy jednoduchá. Své zásluhy na tom měl především tehdejší náčelník hlavního štábu generál Ludvík Krejčí. Vraťme se však zpět k zákonu o obraně státu. Jeho projednávání provázely mnohé silné emoce.
V dubnu 1936 byl zákon projednáván ve Sněmovně, v květnu pak v Senátu Národního shromáždění. Zákon o obraně státu podpořila celá vládní koalice a většina opozice, včetně slovenských, německých a maďarských politických stran. Proti se postavily pouze dvě strany. První byla Henleinova Sudetoněmecká strana (SdP), která měla oficiálně deklarované výhrady k některým částem zákona. Tvrdě kritizovala např. nově zaváděný právní pojem státní spolehlivosti. Tou druhou byla komunistická strana, která zákon odmítla v plném rozsahu. To byl zároveň zvláštně působící paradox, protože komunisté se alespoň navenek tvářili, že jim jde o maximální zvýšení obranyschopnosti země, a mnohokrát se vyjádřili ve smyslu, že chtějí zabránit nástupu fašismu a hájit zájmy Československa před jakoukoliv vnější agresí. Hlasováním u zákona o obraně státu však nic z toho nepotvrdili.
Zejména dva proslovy na parlamentní půdě se dají rozebrat a jsou velmi vypovídající. Vrchol demagogie předvedl u řečnického pultíku sám předseda KSČ Klement Gottwald, když prohlásil 28. dubna 1936, že zákon má protilidový charakter, že jediným skutečným spojencem Československa proti Hitlerovým ambicím je Sovětský svaz, že je třeba vyzbrojit pracující lid a zestátnit všechny zbrojařské podniky. Gottwald sám sice byl později silně proti přijetí mnichovské dohody, pro obranu země však komunisté i kvůli politickému kalkulu udělali ve 30. letech jen velmi málo a bez ohledu na těžkou mezinárodní situaci nadále hráli své politické hry. Navíc s ohledem na budoucí uzavření paktu Ribbentrop–Molotov v srpnu 1939 mezi nacistickým Německem a Sověty šlo o dosti nepodařenou frašku.
Velmi emotivně a také demagogicky vystoupil při projednávání v Senátu 13. května 1936 předseda klubu poslanců a senátorů Henleinovy SdP Karl Hermann Frank, který později právem získal přezdívku „kat českého národa“. Frank poukazoval na údajná příkoří sudetských Němců, kteří po přijetí zákona budou čelit další perzekuci. Dále i na to, že se při schvalování tohoto zákona jednalo pouze o loutkové divadlo, kde chyběla demokratická diskuze. Zvláštní vyjádření u člověka, který později inicioval hromadné popravy mnoha českých vlastenců a z pýchy na svůj původ se i jako československý zákonodárce odmítal učit, natož mluvit česky. Zástupci SdP nemohli otevřeně přiznat, že jejich cílem je rozbití Československa, proto měli dílčí výhrady, ale jinak při projednávání tvrdili, že s cílem zákona obecně souhlasí.
Natvrdo je třeba napsat, že ve 30. letech jsme měli v československé politice dva trojské koně, jeden sloužil Berlínu a druhý Moskvě. Většině aktérů této politiky se jejich postoje vrátily jako bumerang později, zároveň přitom ale přinesly dekády působení dvou totalitních režimů s nevratnými škodami a zmařenými životy. Na závěr dodávám, že účelová tvrzení a snaha zalíbit se voličům pochopitelně k politice do jisté míry patří. Jak ale i příklad ze 30. let ukazuje, obranyschopnost země by měla být vždy na prvním místě bez ohledu na cokoliv. Krize a hrozby totiž obnažují charaktery. Čas přitom stejně ukáže, kdo měl snahu situaci řešit a kdo si jen nasadil „masku“ pro své voliče a zapomněl na to nejdůležitější, že s bezpečností země se neobchoduje!