Článek
Nepochybně je povzbudila ministryně vnitra, která se nechala okamžitě vyfotografovat s nápisem uprchlíci vítáni. V Rotherhamu, kde po celá desetiletí řádily muslimské sexuální gangy, se srotil dav před hotelem s azylanty a v Southportu napadli násilníci mešitu, rozbili okna, ale dovnitř nepronikli. Okolo 130 policistů bylo lehce zraněno, 1030 demonstrantů bylo zatčeno, včetně nezletilých i žen, a polovina z nich byla obviněna z trestného činu.
Z novinářských reportáží a hysterických komentářů vládních činitelů by čtenář neznalý místních reálií nabyl dojmu, že Anglie a Severní Irsko propadly anarchii.
Známého komentátora týdeníku Spectator Roda Liddla to zřejmě vedlo k provokativní poznámce, že nepokoje neznamenaly nic víc, než „běžné výtržnosti znuděných fotbalových hulvátů (yobbos) a rozhodně nešlo o povstání britských domorodců“, jak mnozí po léta tváří v tvář masové imigraci předvídali. Po nedávném vítězství levice bychom masivní nesouhlas s politikou otevřených hranic jistě očekávali, nová vláda totiž imigraci zastavit nehodlá a premiér Keir Starmer je navíc bývalý lidskoprávní advokát. A to přesto, že se jen během posledních tří let do přelidněného Spojeného království přistěhovalo 3,6 milionu lidí z celého světa. Podle Liddla „Angličané pokorně kráčejí vstříc dystopické budoucnosti a neodvažují se na veřejnosti ani pípnout z obavy, že budou obviněni z rasismu“.
Nedávné šarvátky (nesrovnatelné s londýnskými černošskými bouřemi, které se v roce 2011 rozšířily do velkých měst) přece jen o něčem svědčí. Vládu a média vyděsilo, že byly spontánní a naprosto nekoordinované, a navzdory obviňování z rasismu naprosto nepolitické. Tak jako v případě amerických „dezolátů“, i zde se ozvala chudá ponižovaná domorodá dělnická mládež. Identitární politika místo jednotného multirasového národa vytvořila společnost, kterou indický filosof Amartya Sen nazval pluralitou monokultur homogenních etnických komunit, jejichž vztahy se „imperiální vláda“ pokouší řídit nebo alespoň koordinovat. Každá z nich je ve své kulturní autonomii a identitě považovaná za stejně hodnotnou. Čirá utopie, jak předvedly konflikty mezi hinduisty a muslimy nedávno v Leicesteru. A nyní se ozval zapomenutý kmen, jenž ještě ctí anglickou tradici a považuje svou zem za svůj domov neslučitelný s islámem. Islám sice není rasa, ale nařčení z rasismu je účinné. Každý klacek na nešťastný plebs se hodí.
Po zániku konfesijního státu v 19. století se dnešní režim považuje za rozhodčího a regulátora společenských vztahů. Projevilo se to už během covidové karantény a nyní neméně chaoticky v soudních procesech s demonstranty. Jedna 53letá ošetřovatelka dostala 15 měsíců na tvrdo za emocionální výrok, že by nejraději vyhodila místní mešitu do povětří. Sám soudce připustil, že se jednalo pouze o emoce, a nikoli o konkrétní hrozbu. Avšak vyděšená vláda slibuje zpřísnit cenzuru a „drakonická opatření“ za „nenávistné“ projevy.
Jedna věc je jistá. Poslední volby tří etablovaných stran byly zcela jistě poslední. Vznikl muslimský blok a ten navzdory většinovému volebnímu systému prosadil pět svých protiizraelských kandidátů proti vůli vítězné labouristické strany a zájmu většiny obyvatel. Anti-imigrantská strana Reform UK také v parlamentu získala pět křesel. Navigovat stát v rozbouřené společnosti etnických menšin snadné nebude.
A stará dobrá Anglie se brzy stane nostalgickou vzpomínkou.