Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Nulové emise v Británii – Alexander Tomský

Jak je možné, že nám vládnou šílenci? ptají se často Angličané netradičně rozhořčení pod články o nulových emisích a zelené vládní politice v pravicových médiích. Těžko říct, kolik těch zuřivců je. Johnsonova vláda před dvěma lety uzákonila program totální elektrifikace ekonomiky z obnovitelných zdrojů do roku 2030 (už dnes má nejvyšší podíl zelené elektřiny na světě, 30 procent) a zakázala výrobu spalovacích motorů od roku 2030. Lidé se zatím nebouří. Je to ještě daleko, nikdo neví, co bude. Možná časem, říkají si, až začneme chudnout, nová vrchnost všechno změní.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Alexander Tomský

Článek

Ani EU nezůstává pozadu se svým „zeleným údělem”. Je záhada, proč politikům nestačí pragmatismus, proč potřebují vize? Krásný bezemisní svět není realizovatelný bez vědecko-technické revoluce. Proto kritici tak zuří a počítají astronomické náklady.

Británie vypouští do ovzduší jen necelé jedno procento světových emisí CO2, dokonce méně než za vlády královny Viktorie ke konci 19. století na vrcholu industrializace. A to má dnes obyvatelstva více než dvakrát tolik a je mnohonásobně zámožnější. Podle britské klimatické komise (CCC) jsou ovšem nulové emise „nezbytné, proveditelné a rentabilní”. Samozřejmě že z té trojice neplatí ani jedno.

Proč ale nulové, nestačila by polovina, tři čtvrtiny dnešních emisí? Směřovat k absolutnu je extremismus. Elektromobily budou vždy drahé (ceny vzácných kovů na výrobu baterií kvůli nedostatku a nákladné těžbě závratně rostou), hodlají snad politici připravit polovinu obyvatel, zejména venkov, o auta?

Vládní dokumenty občas připouštějí, že je snížení životní úrovně nutné, máme jít světu příkladem, tak jako za průmyslové revoluce, a investice (12 miliard liber) do rozvoje elektrifikace mají přinést 8000 pracovních míst v továrnách na vodík. Proboha, rozčilují se skeptici, odkdy jsou dotovaná pracovní místa přínosem do hospodářství, někdo je přece musí zaplatit. A čistý vodík z plynu vzhledem k odstraňování uhlíku bude vždy nejdražší palivo na světě, o elektrolýze ani nemluvě.

Johnson se chystá koncem roku v Glasgow předsedat summitu OSN o klimatických změnách. Bude mluvit o fiasku dohody z předchozího shromáždění v Paříži před pěti lety. Několik desítek států svůj tenkrát podstatně skromnější slib snížit emise včetně Číny a USA nedodrželo a jen za minulý rok postavila Čína 48 nových uhelných elektráren. Zatímco Británie ukončí provoz své poslední uhelné elektrárny v příštím roce, na světě jejich počet stoupá, zejména v Indii, která možná delegáty na summit raději ani nevyšle.

Velkým hříšníkem je kupodivu Německo, produkuje totiž 24 procent elektřiny z uhlí a provozuje šest z deseti největších elektráren v Evropě. Časem je nahradí plynem, to má ale do čisté energie daleko. Dogmatismus zelených má jistě na svědomí alarmismus a hysterie z globálního oteplování, těžko jim ale věřit, když odmítají jadernou energii a nepomáhají třetímu světu likvidovat uhelné elektrárny. Cosi tu nehraje! Nestálo by to méně než snižovat životní úroveň Západu?

Britská vláda hodlá přinutit domácnosti (26 milionů) k výměně plynového topení za tepelné čerpadlo a kuchyň i koupelnu zelektrizovat. To ale nesníží emise, jako když se u nás řekne, že má elektromobil výfuk v Počeradech. A kde vzít tolik elektřiny, když už dnes 12 procent dováží, snad další miliony větrníků? Místa je v průlivu dost, ale náklady na výstavbu kvůli ceně mědi rostou a bez dotací nic nejde.  Žádná diskuse o nákladech, dopadu na produktivitu a konkurenceschopnost průmyslu se nekoná. Ministr financí měl v dubnu publikovat odhad celkových nákladů a není divu, že se k tomu nemá. Hlavní překážkou ekologické vize budou ale dělníci, ti noví voliči, kteří opustili socialisty a volili Johnsona i brexit. Jsou jich miliony a na zateplení jejich domků, přestavbu na čistou energií peníze nejsou a hned tak nebudou. Elektrifikace je hobby bohatých a totální vize je totalitní.

Výběr článků

Načítám