Článek
Ještě jednou podtrhnu ta čísla, aby bylo jasné, o čem se bavíme – pro byli poslanci vládní i opoziční, pravicoví i levicoví, liberální i konzervativní. Proti nebyl vůbec nikdo, což má jistě svoji vypovídací hodnotu vzhledem k tomu, že jde o politikum, obzvláště pak při současném složení Poslanecké sněmovny. Opozice by si nenechala ujít příležitost kritizovat vládu za špatnou, nevhodnou či nefunkční normu či její část.
Jistě, není to záruka kvality, ale určité vodítko to je, pokud se na svět díváme střízlivým pohledem. Nebo platí teze, že jediný, kdo má v naší zemi v této věci pravdu, je Daniel Hůle, který národu sděluje, že novela nic nemění a je i nadále vůči dlužníkům nemístně tvrdá. Mimochodem minimálně 21 poslanců (za ODS), kteří se zdrželi, tak učinili proto, že si myslí, že norma jde naopak dlužníkům příliš na ruku. To jen pro dokreslení a celkový kontext. A nyní k obsahu novely.
Snahou drtivé většiny poslanců bylo přijmout vyváženou variantu, která pomůže řešit situaci předlužených lidí, přitom nepůjde o dluhovou amnestii a zároveň nepoškodí seriózní věřitele, věřitele z řad fyzických osob, obcí a podobně. Jen ten, kdo nese skutečnou odpovědnost, ví, že nelze stranit ani dlužníkům, ani věřitelům, prostě nikomu. Poslanci jsou v této věci takovým rozhodčím. Nelze připískávat jednomu mančaftu. Ten svět není černobílý – co věřitel, to lichvář, a co dlužník, to nevinná oběť. Ještě jinak, nepřijde mi zcela fér rozhodnout za věřitele, že nedostanou významnou část svých pohledávek. Ale ono to není fér ani vůči odpovědným dlužníkům, kteří se dnes snaží a dělají maximum, aby dostáli svým závazkům. Myslím, že je z toho zjevné, že by poněkud naivní snaha o nápravu všech minulých křivd způsobila nové nespravedlnosti.
Hlavní změnou zákona je odstranění 30% bariéry vstupu. Do procesu oddlužení tak může vstoupit téměř každý, kdo po celou dobu pěti let vyvine veškeré úsilí, které je možné po něm spravedlivě požadovat, a neshledá se u něj nepoctivý záměr. 30 % v zákoně zůstává už nikoliv jako bariéra, a to ani na počátku, ani na konci, ale pro výchovný a motivační efekt. To má svůj význam, nemluvě o tom, že absence by byla vykládána jako nulová varianta, jako morální hazard. V případě, že dlužník splatí po pěti letech více než 30 %, bude v zásadě oddlužen automaticky. V momentě, kdy nikoliv, bude se zkoumat ono maximální úsilí, tedy v individuálních případech, kdy nedojde k naplnění této hranice, se budou zjišťovat důvody. V tom bude hrát klíčovou roli insolvenční správce po celou dobu splácení. Nenastane tedy situace, kterou straší veřejnost pan Hůle, že by insolvenční soud na konci jako blesk z čistého nebe a zcela nepředvídatelně rozhodl, že dlužník oddlužením neprošel.
Novou alternativou pak je oddlužení po třech letech v momentě, kdy dlužník uhradí alespoň 60 % svých závazků. Tato možnost má motivovat ty dlužníky, kteří budou více vydělávat a zbaví se tak břemene insolvence dříve. Stejné tři roky bez jakýchkoliv procent pak mají nově senioři a lidé se zdravotním postižením. V souvislosti s novelou insolvenčního zákona pak ještě ministerstvo spravedlnosti připravuje zvýšení částky, od které se věřitelům posílá všechno (po odečtení nezabavitelného minima a dalších částí příjmů). To má vést k jednoduchému efektu, aby dlužníci byli motivováni k vyšším příjmům. Čím vyšší výdělek, tím více zůstane dlužníkovi. Dnes je od hranice cca patnáct a půl tisíce vlastně jedno, kolik dlužník vydělá, protože mu zůstává stejně. Výsledkem je odklánění části příjmů, nepřiznání výdělku, demotivace k povýšení.
Velmi důležitou změnou je obrácení pořadí uspokojování pohledávky v momentě, kdy příslušenství (poplatky, úroky, penále apod.) převýší jistinu o více než 100 %. Na takové příslušenství se pak bude pohlížet jako na podřízenou pohledávku a nebude se na ni brát ohled.
Naopak věřitelům pomůže prodloužení doby přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení z dnešních 30 na 60 dnů. Nově se také řeší kauce u nájmů, o které přišli majitelé nemovitostí v momentě, kdy si je ponechali jako vyrovnání dlužného nájemného, ovšem nájemník se mezitím přihlásil do insolvence.
Novela pak kvalitativně zlepšuje celou řadu dalších věcí od zjednodušení zpracování návrhu na oddlužení, což je důležitý moment proto, aby se celý proces nezašpuntoval hned na počátku, přes snížení zbytečné byrokracie pro insolvenční správce. To jsou důležité body, aby se nestalo, že oddlužení se sice umožní de jure více dlužníkům, ale de facto z hlediska kapacity bude propustnost systému podobná, jako je tomu dnes.
Heiko Maas
Maas je německý politik za Sociálnědemokratickou stranu Německa (SPD), od března 2018 je spolkovým ministrem zahraničí ve čtvrté vládě kancléřky Angely Merkelové.
Vystudoval práva na Sárské univerzitě. V roce 1996 byl zvolen do sárského parlamentu. V letech 1998 až 1999 v něm vykonával funkci ministra životního prostředí, energetiky a dopravy.
V roce 2009 vedl SPD do celostátních voleb. Strana pod ním ale dosáhla nejhoršího výsledku v historii, když ji volilo 24,5 procenta lidí. Za SPD v letech 2010 a 2012 kandidoval také na post německého prezidenta.
Po federálních volbách v roce 2013 se SPD dohodla na koalici s CDU/CSU. V prosinci téhož roku se Maas stal v kabinetu kancléřky Angely Merkelové ministrem spravedlnosti a ochrany spotřebitele, kterým byl až do loňského března, kdy se stal ministrem zahraničních věcí. Zároveň opustil své místo v sárském parlamentu.
Závěrem je podstatné věnovat pozornost také interpretaci insolvencí. Kromě výše popsaného jde o základní popis celého procesu. Pojem oddlužení působí příliš jemně, bezpracně a vlastně v důsledku nepřesně. My se tu bavíme o osobním bankrotu. To je trefnější. Ano, člověk se dostal do stadia bankrotu a společnost mu dává druhou šanci, nový začátek, restart. A ten se nyní více usnadnil. Strašit tím, že dlužník nemá jistotu, je krajně nevhodné a nepatřičné. Zvláště pak v zemi, kde jistotu nemá ani ten, kdo svoje povinnosti plní. Poslanci se vydali cestou evoluce, jakkoliv se určitě najdou lidé, kteří by ocenili pořádnou revoluci.