Článek
Wildersovi, jehož strana získala 37 křesel ve 150členném parlamentu, se však nemusí podařit sestavit vládu. Jeho program je přece jen radikální, vedle zákazu přijímání migrantů zahrnuje i požadavek uspořádat referendum o vystoupení z EU a NATO.
Většinu však nedají dohromady ani společná kandidátka Strany práce (PvdA) a Zelené levice (GL), jejímž lídrem je bývalý eurokomisař Frans Timmermans, liberálně pravicová Lidová strana pro svobodu a demokracii (VVD) a Nová společenská smlouva (NSC).
Výsledky voleb ukazují proměnu kdysi velmi liberální nizozemské společnosti. Ani ona nedokázala zvládnout příliv uprchlíků, zvláště když se ukázalo, že někteří muslimové nemají zájem se integrovat, míní se řídit svými zákony a pravidly a nesnášenlivě je prosazovat.
Nikomu se nelíbí no-go zóny. Vznik Islámského státu a následné teroristické útoky ve Francii, kde byla vystřílena redakce satirického časopisu Charlie Hebdo, vraždění návštěvníků hudebního klubu Bataclan a lidí na promenádě Nice nebo atentáty v Bruselu a na berlínském vánočním trhu ukázaly, že Wildersovo vykreslování islámu jako nenávistného, jak to činil ve filmu Fitna, nebylo až tak daleko od pravdy.
Problémy s přílivem migrantů a radikálními islamisty v Nizozemsku (stejně jako v dalších evropských zemích) se totiž neřešily a tradiční politické strany se mu vyhýbaly jako čert kříži, aby nebyly označovány za islamofobní nebo nahnědlé a neprogresivní, když máme náboženskou svobodu.
Wildersova PVV (stejně jako podobné strany v dalších zemí EU) proto posilovala. Už v roce 2017 skončila ve volbách druhá. Když tradiční strany selhaly a nejenže nepřinesly řešení, ale ani se ho nepokoušely najít a problém bagatelizovaly, tak voliči upřednostnili strany, které téma zvedly.
Pryč je i tradiční vstřícnost severských zemí k migrantům, i v nich mají problémy s růstem násilí, kriminalitou migrantů či jejich dětí, které se přidaly ke drogovým gangům. Posílily proto strany, jako jsou Švédští demokraté, kteří mají pěkně nahnědlou minulost, nebo Praví Finové.
O změně nálad v Evropě svědčí i to, že v Itálii stojí v čele vlády Giorgia Meloniová, která je v čele strany Bratři Itálie s nepříjemně nahnědlou minulostí, což jí bylo pochopitelně a opakovaně vytýkáno. Nakonec se však ukázalo, že je proevropská a ve válce podporuje Ukrajinu.
Spoléhat na to, že všichni budou jako Melloniová, nebo lamentovat nad náladami voličů, kteří se obracejí k populistům a nesystémovým politickým subjektům však nejde. Strany musejí řešit problémy, které občany pálí, a ne před nimi zavírat oči.
Je to o to důležitější, že není jasné, zda mají protimigrační a antiislámské partaje nějaké reálné řešení problémů s radikálním islámem a neintegrovanými imigranty a s přílivem dalších migrantů. Pokud by problém sílil, mohl by se nakonec dostat k moci někdo, kdo prosazoval, decentně řečeno, ráznější postup.
Hlavně unijní apologeti nové dokonalé společnosti, která bude ke všem vstřícná a ekologická a v níž všichni budou hezky žít pospolu, by si měli uvědomit, že všechny změny nesmějí překročit mez přijatelnosti pro většinu.
Šáhinšáh Réza Páhlaví skutečně dokázal zmodernizovat Írán, jenomže postupoval tak rychle, že to obyvatelé, zejména na vesnicích, nebyli schopni dál přijímat a k moci se dostali konzervativní imámové.