Článek
Jenže za pár měsíců vypukla epidemie čínského viru a Johnsonova vláda se potácela v problémech. Ukázalo se totiž, že premiér nemá žádné vyhraněné názory ani zkušenosti, jak prosazovat svůj program vyjednáváním s rozhádanými frakcemi své strany, a politice rozumí jako umění poskytovat většině, co si žádá. Pověst úspěšného politika pomalu upadala.
Vyděšená média i většina občanů, povzbuzovaná socialistickou opozicí, nepochybně vyžadovala plošnou karanténu a finanční náhradu za pobyt doma, avšak vlivná pravicová a konzervativní menšina od počátku nepovažovala epidemii za smrtelnou hrozbu a varovala před astronomickými náklady a post-epidemickou hospodářskou katastrofou. Avšak Johnsonova vláda po dva roky utrácela jako zběsilá a nebýt konzervativních vzbouřenců v parlamentě, zmařil by lockdown i minulé vánoce. Stát se příšerně zadlužil, deficit dosáhl téměř 100 procent HDP, má katastrofální bilanci běžného účtu (8,5 procenta), nezvládnutou 9procentní inflaci, energetickou krizi a rozvrácený pracovní trh zejména nedostatkem dělníků, kteří se po karanténě nevrátili a našli si méně namáhavou práci.
Johnson nepochopil, že je amen s politikou nulových emisí, vždyť už i zelení Němci a Rakušané obnovují vyřazené uhelné elektrárny.
Johnsonovo sbohem přineslo Britům úlevu i zneklidnění
Johnsonovy mejdany ve vládním domečku sice pobouřily konzervativní voliče a jeho výmluvy rozčílily i mnohé poslance strany, ale hlavním premiérovým nepřítelem se stalo pravicové a konzervativní jádro strany, jež si uvědomilo, že Johnson zcela pomíjí ideový konzervatismus, nehodlá bojovat s progresivisty a zřejmě pod vlivem své nové ženy, známé svou podporou LGBT a aktivismem na ochranu přírody a zvířat, prosazuje extrémní zelenou agendu a typickou socialistickou politiku zdaňování a rozdávání. Od počátku své vlády odmítl zrušit (v přelidněné zemi) nesmírně nákladnou výstavbu železniční rychlodráhy a rozhodl se dotovat zanedbané dělnické okrsky v severní Anglii, jež poprvé volily konzervativce. K překvapení voličů nebyl schopen zastavit nelegální imigraci, ani nerušil byrokratická pravidla EU. Zdálo se, že brexit pozbývá smysl.
A tak se roztrhl pytel s úvahami o povaze a charakteru hejska z vyšší vrstvy, jenž chtěl být oblíbený. V lokální politice to měl snadné, lidé ho měli rádi, byl vtipný, laskavý a s každým vycházel, jako by politické a třídní rozdíly neexistovaly. Obviněním z rasismu nikdo nevěřil. Jako starosta Londýna se obklopil schopnými úředníky a mašinérie jela dál, všichni věděli, co mají dělat, město řídí hlavně dopravní podnik.
Dnes víme, že od dětství toužil stát se králem a po svém vítězství získal pocit, že má za sebou svých 14 milionů voličů a v parlamentě absolutní většinu. On vůbec netušil, že ani britský premiér, který nepotřebuje koalici a má podle ústavy velkou osobní moc, nemůže fungovat jako benevolentní potentát a měnit partajní program dle libosti. Johnson se rozhodl, že musí tak jako jeho předchůdci plavat s proudem. Vůbec nepochopil, že v době, kdy už celá léta zuří slovní válka a státní instituce propadly etice pochybené sociální spravedlnosti, vyrůstá nová generace, jež nehodlá trpět, aby jí společenské normy diktovaly dysfunkční zapšklé menšiny.