Článek
Ukrajincům čelícím ruskému tlaku se nemůžeme divit, že se radují. Těší je jakýkoli ruský neúspěch a je jim jasné, že Rusko nemůže nechat Asada na holičkách. Ne že by Rusko různé své kamarády neopustilo, Armény klidně hodilo přes palubu. Ale tady je jiná situace. Ztráta Sýrie by znamenala, že Rusko přijde o svou jedinou námořní základnu ve Středozemním moři. Ne že by to nebylo dobré, ale takovéto oslabení globálních ambicí si Rusko nemůže dovolit, takže tam bude muset vyslat nějaké posily, zřejmě další letadla. Ta sice budou chybět na frontě, ale přece jen méně než pěšáci.
Se syrskými vzbouřenci bychom se však bratříčkovat neměli. Kořeny skupiny Haját Tahrír aš-Šám (HTS) sahají k Al-Káidě, jednou z jejích zakládajících členů je nechvalně známá teroristická Fronta an-Nusrá, tedy syrská pobočka Al-Káidy. Část lidí napojených na Al-Káidu sice byla z HTS odstraněna, další odešli a vytvořili si vlastní skupiny, které ovšem s HTS klidně spolupracují. Při podobném tažení je potřeba každý, kdo udrží zbraň, a pokud s ní umí dobře zacházet, jedině dobře. Takových je v provincii Idlib, kterou kontroluje HTS, hodně. Syrská vláda nechávala odejít nejrůznější protivládní bojovníky včetně členů teroristických skupin výměnou za území právě do Idlibu.
Ono se sice říká, že nepřítel našeho nepřítele je náš přítel, a na Blízkém východě je to uplatňováno dvojnásob, ale v tomto případě to pravda není. Nepřítel našeho nepřítele může být i náš nepřítel. U salafistů a nejrůznějších dalších islamistických radikálů to jednoznačně platí. Měli bychom si uvědomit, co přinesla západní podpora vousatým mudžáhidům v Afghánistánu. Radost, jak zatápějí Sovětům, vystřídal šok z režimu Tálibánu, jenž poskytl azyl Al-Káidě. Američané pak vedli v Afghánistánu dlouhou válku, kterou nevyhráli.
Bašár Asad rozhodně není beránek a ani být nemůže. Beránci nemají na Blízkém východě žádnou šanci. Měli bychom si však uvědomit, k čemu vedl konec libyjského plukovníka Muammara Kaddáfího, což byla mnohem odpornější kreatura než vzdělaný Asad. Boj proti němu vedli nejrůznější džihádisté, kteří pak klidně zaútočili na Američany a zapálili konzulát v Benghází, kde zemřel americký velvyslanec.
Zatímco v Libyi se nevědělo, koho podporujeme, tak u skupiny Haját Tahrír aš-Šám víme, co je to za ptáčky. Spojené státy zařadily tuto skupinu v roce 2018 na seznam teroristických organizací jako součást Fronty an-Nursá, která na něm figuruje už od roku 2012.
Natvrdo by se mělo psát, že na Hamá útočí teroristická organizace Haját Tahrír aš-Šám, když se zcela po právu píše, že na Izrael útočí teroristický Hamás a teroristický Hizballáh. Na rozdíl od Hamásu a Hizballáhu nemá tato skupina ani žádné formální oprávnění vládnout v Idlibu, nevyhrála v žádných volbách, pomineme-li, že Turecko mající v oblasti vlastní zájmy, ji nechalo v Idlibu vládnout a využívá ji proti Asadovu režimu.
Z postupu HTS proto není důvod se radovat, ale naopak je třeba se ho obávat, i když skupina tvrdí, že nepředstavuje žádnou hrozbu pro Západ, protože jí jde jednom o to svrhnout Asada. Možná to tak je a zůstala by u toho, ale třeba by jako Tálibán poskytla bezpečný přístav mezinárodním teroristům. Nemluvě o tom, jaký režim by zavedla a jak by postupovala vůči alávitům a dalším náboženským skupinám včetně křesťanů nebo proti lidem loajálním Asadovi. Tady už si iluze nadělá nikdo.
I ti, co vidí rudě, když slyší spojení putinovské Rusko, by si měli uvědomit, že s ním máme jednoho společného nepřítele - mezinárodní terorismus, se kterým není dobré si zahrávat.
