KOMENTÁŘ: Nepodání ruky. Gesto skutečně tak výjimečné? – Tomáš Řepa

Obdobně je ale třeba dodat, že opětování podání ruky si ve slušné společnosti nelze vynucovat např. jen tím, jakou funkci zrovna zastáváte. Nepodání ruky se tak v historii stalo symbolem odmítnutí, ponížení nebo vyjádření odporu, což často mělo mnohé např. společenské důsledky. Pojďme si tedy připomenout alespoň některé z nich.

Možná nejvhodnější je začít rovnou dvojím nepodáním ruky, které se týkalo prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Státníka, kterého si mnozí politici rádi berou do úst, ale mnohdy o jeho životě skutečně mnoho nevědí.

První situace se týkala audience u rakouského císaře Františka Josefa I. roku 1893, kdy byl Masaryk ve Vídni přítomen jako poslanec Říšské rady. Císař tehdy záměrně vynechal podání ruky a jen se záměrně dotázal, zda jde právě o Masaryka.

Naopak sám Masaryk se stal již v roli prezidenta Československa aktérem konce jedné z postav prvorepublikové politiky, agrárníka senátora Karla Práška. Ten v tzv. lihové aféře roku 1923 zpronevěřil na tu dobu astronomickou sumu ve výši zhruba 30 milionů korun. Tato aféra nakonec ukončila jeho politickou kariéru. Byl to však nejdříve prezident Masaryk, který nepozval Práška na novoroční audienci a poté ještě při jiné příležitosti Práškovi nepodal ruku. Senátor Prášek tím byl definitivně znemožněn a jeho dlouholetý rival a předseda agrární strany Antonín Švehla i přes svou vyhlášenou schopnost tvořit kompromisy využil situaci k tomu, aby Práška nechal vyloučit ze strany.

Při návštěvě Spojených států po kubánské revoluci se v roce 1959 setkali Fidel Castro a Richard Nixon, avšak Nixon odmítl podat Castrovi ruku na znamení nesouhlasu s jeho politikou. Gesto bylo vnímáno jako symbol vzrůstajícího napětí mezi USA a Kubou. Celou situaci pochopitelně jde i obrátit, uveďme tedy alespoň jednu takovou situaci. Při smutečním obřadu během pohřbu Nelsona Mandely v roce 2013 na sebe upoutal pozornost fakt, že si Barack Obama naopak potřásl rukou s kubánským představitelem Raúlem Castrem, což v USA vyvolalo debatu o budoucích diplomatických vztazích s Kubou.

Příkladem relativně nedávným je setkání kancléřky Angely Merkelové v Bílém domě s prezidentem Donaldem Trumpem v roce 2017, který ignoroval její nabídku na potřesení rukou během tiskové konference, což symbolizovalo chladné vztahy mezi USA a Německem.

Také připomeňme, že dánský parlament přijal v roce 2018 zákon vyžadující podání ruky při udělování občanství. Tento krok byl reakcí na případy, kdy někteří jedinci odmítali podat ruku z náboženských důvodů, což vyvolalo debaty o integraci a kulturních hodnotách.

Během návštěvy australského města Cobargo, postiženého v roce 2020 požáry, odmítli někteří obyvatelé podat ruku premiérovi Scottu Morrisonovi, čímž vyjádřili nespokojenost s reakcí vlády na krizovou situaci.

Tyto příklady ukazují, jak gesto nepodání ruky může být interpretováno různými způsoby, ať už jako osobní urážka, politický postoj, symbolické vyjádření odporu, nebo dokonce i legislativně ukotvená tradice. Vždy jde přitom o kontext onoho gesta, skutečně totiž není nijak výjimečné.

Na případu slovenského studenta je tak nejvíce paradoxní to, že největší kritici tohoto jeho gesta vesměs nijak neodsuzovali skandování vulgarismů proti bývalé prezidentce Čaputové v roce 2022 nebo jiné obdobné incidenty, kdy to bylo označováno za běžný politický boj.