Článek
Donald Trump chtěl Grónsko koupit už za svého prvního mandátu v Bílém domě, ale neuspěl. Nikdo mu Grónsko prodat nechtěl. Dánové, jimž patří, k tomu nemají žádný důvod. Gróňané by sice rádi byli nezávislí, v žádném případě však nemíní jen změnit toho, kdo je ovládá. Tomu lze dobře rozumět.
Ruský car Alexandr II. udělal nejhorší obchod v dějinách Ruska, protože prohrál Krymskou válku a potřeboval peníze. Navíc si uvědomoval, že vzdálené a Rusy řídce osídlené území by jen těžko bránil vůči expandující Británii, s níž Rusko dlouhodobě soupeřilo a otevřeně se s ní střetlo na Krymu.
Dánsko ovšem není poražené, nestojí na pokraji bankrotu. Je to fungující vyspělá země, součást Evropské unie a členská země NATO. Patří zároveň k nejvěrnějším spojencům USA, kupuje si americké zbraně a podporuje americkou politiku. Žádné ohrožení Spojených států ze strany grónského území nehrozí. Naopak představuje klíčový prvek pro obranu USA, které tam mají svou největší základnu v zahraničí Pituffik s radary včasné výstrahy. Ty jsou důležitou součástí americké protiraketové obrany. Pokud chtějí americké společnosti v Grónsku investovat, nic jim v tom nebrání, jen by musely dodržovat přísnější evropské ekologické zákony.
Současnému washingtonskému vedení nakonec došlo, že neustálé opakování, jak se stane Grónsko součástí USA, Americe nic dobrého nepřinese. Viceprezident JD Vance, který se napřed rozhodl doprovodit svou ženu na závody psích spřežení, aby si jako velkovezír obhlédl budoucí pašalík, s ní sice do Grónska dorazí, ovšem jen na základnu. Dánsko dalo jasně najevo, že jeho návštěva není vítaná.
To vše se nemuselo stát, kdyby se ve Washingtonu nechovali jako burani, kteří mají pocit, že jim patří svět, popřípadě část světa, o který se šábnou s Vladimirem Putinem. Svět nejsou nemovitosti, o které se licituje, případně se soupeřící realitní společnosti nepřátelsky přebírají. Neokrochaný řupoň, jak by označili Vance na Valachoch, si myslí, že rozumí všemu, když je selfmademan, který se dokázal vyšvihnout do nejvyšších míst americké politiky, byť pocházel z krizí sužovaného rezavého pásu bývalého ocelového srdce USA. Ve skutečnosti ukazuje ve svých projevech plných nenávisti k „příživnické“ Evropě svou omezenost. Naštvat si věrného spojence není dobré ani pro USA. Supervelmoc se sice bez Dánska obejde, ovšem supervelmoc bez spojenců už je mnohem méně super.
Celý incident USA nepomohl, protože nyní lze snadno vytáhnout všechny otřepané antiamerické výroky o imperialistech z Wall Streetu toužících vládnou světu, aby plnili své žoky dalšími penězi, o něž připravili lid vazalských zemí. Lze také použít rčení o mouřenínovi, který posloužil, když umožnil výstavbu základny Thule (nyní Pituffik). Už se objevilo srovnání s návštěvou sovětské delegace vedené Leonidem Brežněvem v roce 1968 před invazí v Čierné nad Tisou, popřípadě s třetí říší, která taky požadovala v rámci zajištění své bezpečnosti od sousedních zemí odevzdat území. Ale hlavně rezonuje srovnání s dnešním Ruskem, které vede válku na Ukrajině. Možná že buranští rednecks, kteří nevidí za svůj ranč, Vanceovi tleskají, jak se umí brát za americké zájmy a té parazitické Evropě to nandává. Ale ve skutečnosti jim škodí jako málokdo. Oslabení transatlantických vztahů vytváří prostor pro Rusko, které by taky rádo dál expandovalo a sílilo, a otevřené říká, že ruský svět nemá hranic.