Článek
Jedenasedmdesátiletý a po všech stránkách úctyhodný muž požaduje, aby odstoupil nebo byl odvolán ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka. Proč? Protože odmítl řešit zjevnou nespravedlnost, když písničkáři Charliemu Soukupovi nebylo přiznáno dorovnání důchodu podle zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu (zákon č. 262/2011 Sb.).
Český stát od 90. let jednorázově či zvýšením důchodů odškodnil velké skupiny obětí poválečné represe. Finanční satisfakce se dočkali bývalí političtí vězni, příslušníci Pomocných technických praporů, lidé odvlečení po válce do sovětského Gulagu, oběti invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, a dokonce i studenti vyloučení z politických důvodů v letech 1948–1956 z vysokých škol. Citovaný zákon pak přiznává uznaným odpůrcům komunistického režimu příspěvek ve výši 100 000 Kč a dorovnání důchodů na průměrnou úroveň.
Zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu vznikl jako poslanecká iniciativa – jeho předkladateli byli z dosud aktivních politiků Marek Benda a Petr Gazdík – a jak to v podobných případech bývá, má k dokonalosti daleko. K navýšení důchodu je totiž třeba splnit určité podmínky, jež zejména lidé jako Charlie Soukup, kteří byli šikanou donuceni k opuštění vlasti, zkrátka splnit nemohou. Řádově může jít o desítky až stovky případů.
A tu by měl jednat ministr práce a sociálních věcí, ale nejedná. V posledních měsících do médií probleskovaly zprávy, že Jurečkův resort chystá systémové řešení tohoto problému. To ale v českém byrokratickém prostředí znamená běh na velmi dlouhou trať. Tak dlouhou, že dotčení se výsledku už vůbec nemusí dožít. Z lidí, kteří na konci roku 1976 jako první podepsali Prohlášení Charty 77, jich dnes žije odhadem méně než pětina.
Je dost paradoxní, že první český premiér od dob Petra Pitharta, který se před listopadem 1989 pohyboval v opozičních kruzích, čelí výzvě, aby odvolal svého ministra za to, že nedbá na problémy bývalých disidentů. Způsob protestu, který Jiří Gruntorád zvolil, je navíc v naší politické kultuře považován za extrémní: uchylují se k němu ti, kteří již nemají jinou možnost nebo jsou považováni za výstředníky (pamětníci 90. let si jistě vzpomenou na „hladovkáře Marečka“). Což není Gruntorádův případ.
Doufejme, že český politický establishment dokáže problém nízkého důchodu několika bývalých disidentů vyřešit co nejrychleji. Protože každá další hodina, kdy bude pan Gruntorád před Strakovkou hladovět a mrznout, je ostudou nás všech.
(Autor je historik.)
Hladovka před Úřadem vlády zabírá, Jurečka nechá prověřit penze chartistů
