Článek
Dokonce i špičkové univerzity Břečťanové ligy (Ivy League – sdružení osmi elitních soukromých univerzit na severovýchodě USA) víceméně díky podpoře mnoha profesorů už po dvě desetiletí podléhají aktivismu levicových bojůvek hnutí BDS (Boycott, Divestment, Sanction), jež usiluje o delegitimizaci (likvidaci) židovského státu.
Po úspěšné kampani proti apartheidu Jihoafrické republiky si bojovníci za lepší svět našli nový cíl a počali napadat demokratický Izrael ze stejných zločinů jako Afrikánce a nařkli Izraelce z kolonialismu, rasismu, apartheidu, a ještě k tomu přidali pomluvu z genocidy Palestinců a přirovnání k nacismu.
Myslím si, že se většina demonstrantů naivně domnívá, že nenávidí zlo, a nevidí, v jaké amorální pasti uvízl jejich rozum. Marně se konzervativní novináři ptají studentů, proč neprotestují proti fanatickým teroristům, kteří válku rozpoutali, a nežádají alespoň propuštění rukojmí.
A proč si protiválečné demonstrace nevšímají Íránu, jenž se úsilím zničit Izrael nijak netají, a byť nemá s Izraelem společnou hranici ani politický důvod ke sporu, vypálil na Izrael na tři sta dronů, raket a balistických střel?
Co se to stalo s naší idealistickou akademickou mládeží? A proč upírají Izraeli právo na vlast a vykřikují genocidní hesla? Kam se poděl její proklamovaný humanismus? Jak mohou zastánci všelidské spravedlnosti a rovnosti otevřeně podporovat gazanskou diktaturu religiózní tyranie, homofobie a podřízenosti žen?
K odpovědi netřeba chodit daleko. Nenávist je mocná emoce a podřizuje si realitu k obrazu svému, nebo ji obrací naruby. Celý víkend mě pronásledovalo zklamání z komentáře mnou obdivovaného konzervativního Daniela Kaisera v týdeníku Echo. Napsal totiž, že ti mladí Američané, a je prý mezi nimi více Židů než antisemitů (odkud zná jejich počet?), protestují z humanitárních pohnutek, neboť „nesouhlasí se způsobem, jakým Izrael válčí v Gaze“.
K tomu si postěžoval, že „stejně jako premiér Netanjahu házíme antisemitismem kolektivně po lidech, kteří kritizují za konkrétní činy jednu konkrétní vládu a jednu konkrétní armádu“.
Celý týden jsem ty demonstrace na internetu pilně sledoval. Viděl jsem jen jeden plakát s heslem „Zastavte humanitární krizi“ a jednu výzvu k příměří. Možná jich bylo víc, ovšem ani já, ani Kaiser nežijeme v Americe. Zato jsem nikdy za poslední léta na žádných demonstracích nespatřil žádnou výzvu k potřebě míru mezi Palestinci a Izraelci.
Zato jsem slyšel nekonečná skandování „My jsme Hamás“, „Smrt Izraeli“, „Smrt Americe“, „Ať shoří Tel Aviv“, „Židé zpátky do Polska“ a stále dokola to známé „Svobodnou Palestinu od řeky až po moře!“ Svobodnou od Židů. V New Yorku se navíc na jedné demonstraci ozývalo „Sedmý říjen ještě tisíckrát!“
O dvoustátních východiscích z konfliktu ani slovo. Těžko se ubránit pocitu, že je cílem studentů „Palestina Judenrein“, neboli genocida Izraelců, jak ji má v programu Hamás. A co je ještě děsivější, ta vlna nenávisti bude mít strašlivé následky, až se tahle generace chopí moci.
Už půl roku Izraelci těžce zápasí o likvidaci teroristů a poprvé nejsou schopni zajistit bezpečí svým občanům na hranici s Libanonem ani se sami ubránit proti Íránu.
Tohle všechno pan Kaiser dobře ví, a přesto má nutkání osočovat vyčerpaný Izrael z nepřiměřené reakce v Gaze a obhajovat genocidní antisemity.