KOMENTÁŘ: Německý pat – Alex Švamberk

Průběžné výsledky potvrzují odhady. Že neuspějí sociální demokraté z SPD, bylo celkem jasné, jejich chabá vláda byla extrémně nepopulární. Že ale nezíská ani sedmnáct procent, a dosáhne tedy nejhoršího výsledku v historii, čekal jen málokdo. Stejně tak byl z prognóz jasný vítězný návrat křesťanských demokratů z CDU/CSU i to, že druhá bude posilující Alternativa pro Německo (AfD). Otázkou bylo, kolik která z těchto stran získá procent hlasů a s kým bude moci CDU/CSU sestavit koalici.

Protimigrační AfD dosáhla nejlepšího výsledku v historii, když získala 21 procent. Do vlády s ní sice dál nikdo nechce jít, ale už dávno to není nejen slabá okrajová partaj. Křesťanští demokraté od ní sice převzali téma řešení migrace a s ním související vnitřní bezpečnosti, po posledních útocích nožem však bylo jasné, že AfD výrazně posílí.

Bezpečnostní situace je tristní, protože se migraci navzdory známému výroku kancléřky Angely Merkelové „wir schaffen das“ nepodařilo zvládnout. A všichni vědí, že Merkelová byla křesťanská demokratka, takže ani ostrá předvolební rétorika budoucího kancléře Friedricha Merze nepomohla. Vítězná CDU/CSU nezískala vysněných 30 procent hlasů (pouze 28,5 procenta) a oproti volebním průzkumům z konce loňského roku ztratila nějaké tři čtyři procentní body. To je druhý nejhorší výsledek v historii, který jí komplikuje vyjednávací pozici.

Merz sice už jednou s AfD v Bundestagu hlasoval, ale koalici s ní vyloučil. Logický krok blokují nahnědlé výroky představitelů AfD a vazby některých jejích členů na neonacisty. S těmi se sice strana snaží rozejít, jenomže v Německu jde, vzhledem k jeho historii, o obzvlášť ožehavé téma. Nebezpečí neonacismu nelze pomíjet. Před dvaceti lety v zemi řádila neonacistická skupina Nationalsozialistischer Untergrund, která zavraždila deset lidí. AfD je navíc vstřícná k Rusku i k Číně, takže se sanitárnímu kordonu okolo AfD nelze divit, i když v Rakousku už dávno Rubikon spolupráce s protimigrační FPÖ prolomili a byla i ve vládě. Nedávná jednání rakouských lidovců se Svobodnými o vládě nicméně selhala. Podobné strany totiž ochotou ke kompromisům, bez nichž se politika dělat nedá, většinou neoplývají.

CDU/CSU proto paradoxně nezbývá než uzavřít koalici se sociálními demokraty, které se pořád říká velká koalice (GroKo), i když už nejde o koalici dvou nejsilnějších stran. Bude v ní sice hrát prim, ovšem většina s 328 hlasy bude v 630členném Bundestagu slabá. A to ještě mohou být vítězové rádi, že se do Bundestagu těsně nedostalo Spojenectví Sahry Wageknechtové, které zůstalo pod hranicí pěti procent. Merz by pak musel přibrat Zelené, jenomže tím by se stala jeho vláda ještě méně akceschopná. Merz chce návrat k jaderné energii, což je pro Zelené nepřijatelné.

Křesťanští demokraté se nakonec ještě budou muset modlit, aby mezi sociálními demokraty nepřevládl názor, že je lepší jít do opozice. Pokud by Merz neobrátil a nespojil se s AfD, zemi by čekaly další předčasné volby, což by chřadnoucí Německo a tím i EU dále oslabilo a v očích Donalda Trumpa by ukázala svou neakceschopnost.

Voliči, jichž přišlo k volbám u nás neuvěřitelných více než 80 procent, tak mohou cítit hořkost. Na obzoru je nejméně oblíbená velká koalice, která má extrémně špatný zvuk. Vyvolává dojem spojení protikladů, i když to už dávno neplatí, politika křesťanských stran se od sociální demokracie až tak neliší.

Podobné výsledky ve volbách, kdy nejsou jasní vítězové a tradiční strany ztrácejí popularitu, zažíváme v Evropě už dlouho. K patům nevedou jen schopnosti politických marketérů. Mezi tradičními antagonisty se v měnící se společnosti ztrácejí rozdíly a stranám se zmenšuje manévrovací prostor. Klíčovou položku v rozpočtu tvoří mandatorní výdaje, se kterými toho mnoho nenaděláte, pokud má fungovat sociální stát a sociální smír.

I strany, které slibují něco jiného, nakonec systém sevře, ať jsou z kterékoli strany spektra. Mluvit o tom může řecká levicová Syriza i nizozemská PVV antiislamisty Gerta Wilderse, který také zmírnil své nesmiřitelné postoje, aby mohla vzniknout vláda s jeho podporou. I když tyto strany nechtějí být spojovány s žádným politickým směrem, nezbývá jim – chtějí-li se podílet na vládě – než se zařadit do systému. Proto tak mnozí pokukují po Donaldu Trumpovi, který se zavedený systém snaží rozbíjet. Otázka ovšem je, jaký to přinese výsledek.

Pro voliče je to tristní realita. Úspěchy populistických antiimigračních nacionalistů jsou vodou na mlýn pro opačnou stranu spektra, jak to vidíme ve Francii a nyní i v Německu, kde se do parlamentu vrací Levice. Otázka je, jestli středové strany nejsou už tak vyprázdněné, že toho nemohou využít.