Článek
Čísla jsou jasná. Velký skok udělala SPD, zejména oproti tomu, jak tato strana vypadala před několika měsíci. Skok to byl veliký, ale na druhé straně výsledný předstih SPD o pouhých 1,5 procentního bodu před CDU/CSU zase tak velký není. SPD byla zcela odepisována, a navíc ve volbách žádné velké originální téma neměla – měla však v čele seriózně vypadajícího politika nedělajícího triviální chyby. Ukázalo se, že to stačí. Ohledně zásadních témat dneška SPD nic nového a zajímavého nepřináší. Změna se tedy nedá očekávat.
CDU zažilo v historii nejhorší výsledek, který je důsledkem velmi problematického dědictví Angely Merkelové a totální ideové prázdnoty strany, která v éře Angely Merkelové udělala obrovský krok doleva. Angele Merkelové jsem ještě ve své prezidentské funkci opakovaně říkával, že jsou v Německu dvě sociálně demokratické strany, z nichž jen jedna má slovo „sociální“ v názvu, zatímco druhá se skrývá za adjektivum „křesťanská“. Angela Merkelová se neurazila, usmála se a šla v rozhovoru dále.
CDU v merkelovské éře zcela zradila své původní – byť ve své pravicovosti přeceňované a v mých očích vždy rozporné a nekonzistentní – ideje. V Německu stále přetrvává chybná interpretace pravicovosti a levicovosti jako následek mylného, dobově podmíněného výkladu nacismu a Hitlera po druhé světové válce. Němci si to ulehčili tím, že Hitlera označili za pravici. Slovo pravice bylo kvůli tomu v Německu od té doby odmítáno a křečovitě popíráno.
CDU bylo od počátku hnutí fakticky levicové, nikoliv pravicové. Utkával jsem se s tím hned na počátku devadesátých let, kdy jsem odmítal naší levicí obdivované „soziale Marktwirtschaft“ a zdůrazňoval jsem, že předsadit slovo „soziale“ před slovo „trh“ je fatální chybou. Chtěl jsem u nás trh (či tržní ekonomiku) bez přívlastků, tehdy se říkalo bez adjektiv, čili bez onoho „soziale“, navíc v dnešní době přetvořeného v „sociálně ekologickou“ ekonomiku a společnost jako celek vůbec. Tato interpretace druhé světové války ovlivnila Německo (a Evropu) v celé druhé polovině dvacátého století. Ač šlo o umírněně levicový model společenského uspořádání, politika CDU (a CSU), a tudíž Německa, byla interpretována jako pravicová. Nebyla. Angele Merkelové jsem to opakovaně říkal, a to nejen u kávy, ale i při oficiálních jednáních.
Myslím, že je třeba německé volby hodnotit právě v tomto kontextu. Nic zásadního se těmito volbami nestalo, žádné zemětřesení se nekonalo. Nekonalo, protože nemohlo. Sesun Německa doleva (a do zelena) tyto volby jen potvrdily a sledujeme-li dnešní německé politické strany, je třeba předpokládat, že tento sesun bude dále pokračovat. Vznik té či oné povolební koalice v tom žádnou změnu udělat nemůže.
Stejný sesun bude podle všech náznaků – jak jsem se pokusil argumentovat ve svém příspěvku v publikaci našeho Institutu „Volby ʾ21: Budou o něčem?“ – pokračovat i u nás. Spoustě lidí to asi bude stačit a obecnější věci, souvislosti a důsledky jim budou unikat.
Splní se jim totiž nějaký z jejich malých cílů nesystémového typu – zmizí ta či ona neoblíbená osobnost, některá dlouho ve vládě absentující strana se do vlády dostane, autentickou personální krizí postižené strany KSČM a ČSSD asi oslabí, šanci dostanou nějaké zajímavé nové tváře, nastane dílčí generační obměna, ale onen nešťastný sesun doleva bude pokračovat. Volby jenom naznačí, zda zrychleným tempem, nebo zda – pro mne i tak příliš rychle – jako dosud.
V tom německé volby naši budoucnost přednaznačily. Chtělo by se mi burcovat, ale není koho. Voliče burcovat nemá smysl, nemají skutečnou volbu. Žádná z u nás kandidujících stran – relevantních svým významem – si neklade za explicitní cíl tento sesun jakkoliv narušit.