Článek
Je symbolické, že tento argument pronesl v pořadu věnovaném doporučení českého prezidenta Miloše Zemana, aby se lidé kvůli masové migraci a terorismu ozbrojovali.
Tentýž prezident chce v případě nouze oplotit hranice. Ministr financí Andrej Babiš by nejraději oplotil celý Schengen a dokonce v předvolební horečce požaduje, aby Česko i a za cenu porušení svých mezinárodních závazků – a tedy i následných ekonomických i jiných sankcí proti němu – nepřijímalo uprchlíky žádné.
Většina politiků, kteří požadují taková radikální obranná opatření, potenciálně porušující mezinárodní právo v oblasti azylové politiky, se zároveň vyhýbá tomu, aby požadovala použití vojenské síly k ukončení konfliktů, které velké počty uprchlíků generují. Prý i kvůli možnému porušení mezinárodnímu práva.
Jinými slovy: nejsou proti porušování mezinárodního práva i zákonů a dohod EU v odmítání pomoci běžencům, ale zato mají velkou starost o mezinárodní právo v otázce zlikvidování režimů, které svou brutalitou uprchlíky generují.
Obavy z vyslání vojáků
Abychom byli féroví, Zeman je jeden z mála evropských politiků, který, i na půdě OSN, požadoval mezinárodní vojenskou akci proti Islámskému státu a dalším centrům terorismu. Ani on ale nešel tak daleko, aby navrhl pozemní intervenci.
Možná proto, že takové návrhy nejsou po zpackaných intervencích v Iráku (a do jisté míry i v Afghánistánu) populární. Už při pouhé zmínce intervence se vyrojí řada politiků, komentátorů a expertů, kteří nám důkladně vysvětlí, proč by byla kontraproduktivní.
Jenže bychom mohli argumentovat, že kupříkladu už jen rychlé a kompletní zničení tzv. Islámského státu na teritoriu, kde dnes operuje, s pomocí pozemní vojenské akce, by zamezilo tomu, aby se odtamtud organizovaně rekrutovali současní teroristé, anebo se IS zaštiťovali. To by nebylo málo.
Syrský protektorát a okupace Libye
Ale pojďme dál. Neměl být v Sýrii rozvrácené občanskou válkou už dávno vojensky ustaven mezinárodní protektorát, který by umožnil zemi postupně stabilizovat a rekonstruovat?
Řeči o neokolonialismu neobstojí, pokud by taková intervence – poučená selháními v Iráku – umožnila miliónům Syřanů vrátit se do svých domovů. Evropa by tak mohla začít řešit jiné problémy než uprchlickou vlnu a potupné dohody s Tureckem, které syrských uprchlíků využívá k vydírání.
To samé lze říct o pobřeží zhrouceného libyjského státu, který není schopen bránit pašerákům v pašování lidí do EU.
Okupace těchto teritorií jednotkami členských zemí EU nebo NATO by tento proud nejen zastavila, ale umožnila by na okupovaných územích také vybudovat „hotspoty“ pro uprchlíky, kteří by se do Evropy nadále pokoušeli dostat.
Bylo by tak možné ještě před vstupem migrantů na evropskou půdu oddělit ekonomické a další migranty od skutečných uprchlíků.
Bezzubá defenzíva
Západ má největší vojenskou sílu na světě, za kterou ze svých daní draze platíme. Ale není ji ochoten použít ani v zemích, odkud je zásadním způsobem ohrožována jeho bezpečnost a stabilita.
Raději se topí v defenzivních opatřeních, která při faktické nemožnosti chránit vnější hranici EU tam, kde ji tvoří moře, přispívají k nárůstu pocitů bezmoci a posilují tendence k nehumánním postojům i vůči těm běžencům, kteří mají pomoc dostat nejen z morálních, ale i mezinárodněprávních důvodů.
Šonka se tak dotkl něčeho podstatného: politici se dnes z různých důvodů úzkostlivě vyhýbají ráznému vojenskému řešení, které by mohlo problém pomoci řešit.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Raději chtějí migraci, a s ní související zvýšené riziko terorismu, „řešit“ opevňováním EU a defenzivními, někdy až xenofobními opatřeními doma. Ta ovšem EU rozkládají a vytvářejí atmosféru nenávisti nejen vůči uprchlíkům, ale i mezi samotnými Evropany.